Evin deník - 11. den
18.7.2010
Štěpán mi ráno nabídl, že mi vezme lano, je moc hodný. Nabídky využívám až poté, kdy odmítá pomoc Lenka. Je jí špatně. Bez morálu, jak říká, ale šlape jako divá. Já jí tedy bez lana nestačím, jdu pomalu, nechci, aby mi došlo jako včera. Roman utíká všem, Rudy naopak zaostává. Kde jsou pravidla, že se má tempo stanovit podle toho nejpomalejšího? Je to po svazích dřina, přes kameny, vyschlá koryta potoků, nahoru, dolů. Na nakloněných svazích kloužeme. Zázračně se všichni setkáváme na malé plošince nad zbytky loveckého srubu, v téhle pustině nás překvapil. Na plošince jsme dlouho, čekáme na Rudu. Nebýt hovad, která kolem nás krouží, spím; takhle jsem pořád trochu vzhůru. Stejně však odpočívám, pěkně do nás pere sluníčko, je mi příjemně. K ledovci se pak spouštíme opodál roklinkou, moc mi to nejde, stále nejsem fit. Nahlas to už ale moc neříkám. Nasazujeme mačky a vstupujeme na ledovec. Připadá mi, že jdeme jenom chvíli a už rozbíjíme tábor. Je téměř večer a mraky na obzoru slibují, že možná něco spadne.
Lenka spí s námi ve stanu, i když bude málo místa, jsem ráda, bude tepleji. Je to konečně trochu změna, a pozor, velká výhoda! Na ledovci nejsou hovada! :-) Měla jsem jich dneska po chvíli plné zuby, zdálo se, že pomáhá se nehýbat, ale stejně se do mě párkrát zakousla. Snad se teď hodí malý exkurz do světa místní fauny. Mouchy a hovada už máme snad za sebou. Na svazích nad ledovcem mají spleť nor postavenou svišti a pišťuchy. Mnohdy jsme potkali nějakého toho motýla, dost často s černo-šedo-bílými mimikry, krásně splývají s kamenitými svahy. Dvakrát jsem ale pozorovala malinkatého modráska. Shora blankytná křídla byla zespodu béžová, bylo pak těžké ho odlišit od okolního bahna. Na nebi pak občas zahlédneme nějakého místního dravce, Rudy říká, že je to orlosup. V korytě Tanymasu jsme našli poměrně dost trofejí kozorohů a roztroušených kostí - snad právě těch kozorohů.
