Tomášův deník - 11. den
18.7.2010
Vstáváme v půl sedmé a vyrážíme až v deset. Ruda má průjem. Nejprve traverzujeme stráně a pak sestupujeme dolů. Tady se na ledovec nedá nastoupit, proto musíme zase nahoru po travnatých svazích a obcházet tudy srázy u ledovce. Je to pěkná dřina, pořád nahoru a dolů, k tomu vedro. Roman je někde vpředu, nevíme kde, Ruda vzadu, taky nevíme kde. To se už nesmí opakovat. Jako zázrakem se v tom chaosu morén kolem druhé všichni zase setkáváme. Nedaleko místa, kde jsme se sešli, jsou zbytky něčeho jako lovecká chata, Docela nás to na tomhle místě překvapilo... Snad sem za „Sojuzu“ vozili bafuňáře vrtulníkem, aby si zastříleli na kozorohy...? Každopádně už to tu už hodně dlouho nikdo nepoužil, střecha je dávno pryč a stěny se taky pomalu mění v rozvaliny.
Ledovec se tady prudce stáčí a je nutné na něj konečně nastoupit. Musíme asi 25 metrů slézt strmým a nebezpečným suťovým žlabem a vzápětí jiným žlabem stejnou výškou zase vylézt nahoru. Pak už je možné nastoupit na sutí pokrytý okraj ledovce a mezi trhlinami projít na čistý led, který tu připomíná zmrzlé rozbouřené moře s desetimetrovými vlnami. Chodíme pořád nahoru a dolů.
Kolem páté stavíme náš první ledový tábor.
