Evin deník - 16. den
23.7.2010
Včera ráno jsem se probudila bez bolesti hlavy, šetřila jsem si ale každou minutku ve spacáku. Ostatní taky nevstávali. Rudy, Lenka a Tomáš mi zase vzali část věcí. Dávala jsem je velmi neochotně, ale trvali na tom, podřizuji se pro dobro výpravy. Batoh mám lehoučký. Jdeme, co noha nohu mine. Pomalé tempo vítám, snažím se šetřit silami. Ráno jsme hovořili o tom, že dojdeme do základního tábora a ti, kteří budou moci, si ještě vyběhnou o kus výše. Cestou je ale vše jinak, problémy, jak se zdá mají všichni (snad jen Lenka ne, dokonce mi ještě odebírá spacák, obdivuji ji). Tomáš si snad poprvé za celou výpravu říká o přestávku, snažím se od něj odebrat zpátky své věci. Přestože vypadá špatně, odmítá. Je pěkně tvrdohlavý. Hádat se s ním ale nemíním. Abych udělala něco pro výpravu, zašívám při přestávce sáček na vařič, pořád se z něj něco sype. Směji se při pohledu na obrovské bílé stehy na černé látce. Do základního tábora dorážíme všichni unavení, Rudy jde za mnou a má toho zjevně dost. Občas ho táhnu, snažím se zpomalovat ty vepředu. Rudymu zdůrazňuji, ať si hlavně řekne, když nebude moci dál, že zastavíme. Trochu se bojím, aby si dokázal přiznat, že se k tomu okamžiku dostal. Já s tím tedy včera problém neměla. Jsem zpětně ráda, že jsme už nešli dál. Na místě, kde zastavujeme s myšlenkou na stavbu základního tábora, padá do sněhu. Stavíme stany, pomáhám, je mi docela dobře. Mám radost, že jsem tam. Při vaření se mi ve stanu občas špatně dýchá, vystrkuji hlavu ze stanu. Jdeme brzy spát.
*
Celou noc se mi zdálo, že ležím hlavou pořádně s kopce. Spalo se mi špatně, ráno jsme se probudila vyprahlá s prudkou bolestí hlavy. Beru si paralen, ale moc nezabírá. Ležím celé dopoledne, Tomáš mezitím zkouší rozchodit vařič, stále mu vzdoruje, a tak nadává jako špaček. Nakonec nám pití i jídlo vaří ostatní. V okamžiku, kdy Tomáš plánuje cestu nahoru (já jsem plánovala zůstat), zvracím polévku. Jasně, jdu dolů, do předchozího tábora v 5 300 metrech. Rudy se okamžitě nabízí, že se mnou půjde. Tomáš s Romanem nás jdou doprovodit část cesty přes trhliny a vrací se zpět. Stavíme stan, odpoledne s Rudym prokecáme, je mi už zase docela fajn. Plánujeme zítra odpočinek a další den návrat do základního tábora. Stále si myslíme, že to můžeme stihnout. Rudy je optimista.
