Evin deník - 18. den
25.7.2010
Všechno je jinak. Včera večer jsme oznámili návrat druhé skupince vysílačkou, jsou v 6050 metrech. Výstup měli asi těžký, z jejich hlasu je slyšet vyčerpání. Lence je zima, ani se jí nedivím. Jenže téměř vzápětí po relaci jsem se rozkašlala. Nejdříve jsem tomu nepřikládala velkou důležitost (takhle jsem kašlala už v base campu), ale nepřestala jsem celou noc. Usnout se mi povedlo až k ránu, kdy jsem se probudila unavená se záchvaty kašle, s bolestí na prsou. Bylo hned jasné, že jestli někdo půjde nahoru, my to nebudeme. Naopak musíme sestoupit, se zánětem průdušek v téhle výšce nemůžu existovat. Po pěti kilometrech toho mám dost. Stavíme stan, asi dvě hodiny spím. Rudy mezitím buduje tábor, našel jezírko s vodou pod ledem. Nutím se do jídla a pití.
*
V poledne jsme se spojili s Tomášem. Mysleli jsme, že dávají vrchol. Viděli jsme totiž v plánované trase nějaké černé tečky, počasí navíc bylo ideální. Snad poprvé se Revoluce nezahalila do mraků. Bohužel však ze Sedla revoluce sestupují do základního tábora. Štěpánovi je špatně. Zítra se rozhodnou, zda zkusí vylézt nahoru. Přála bych si, aby se alespoň někdo z výpravy na vrchol dostal. Snad jim vše bude nakloněno. A já se modlím, aby mi bylo lépe a mohli jsme se co nejrychleji dostat k čelu ledovce, ve 4 900 metrech žádné medicínské zázraky čekat nelze. Každopádně už rozumím svému vyčerpání cestou nahoru, zánět průdušek dobře vysvětluje poruchu termoregulace i vyčerpání. Brzy ráno plánujeme překonat trhlinový úsek v zatáčce ledovce, a pak toho ujít co nejvíce. Klesat však budeme jen mírně, ledovec je za zatáčkou velmi plochý.
