Expedice na Pik (štít) revoluce - 6974 m - Pamír

Tento den podle

Evy

<<<

>>>

Tomášův deník - 2. den

9.7.2010

Než v Dušanbe na letišti trochu přebalíme a než dorazí Štěpán, který letěl jinými spoji, začíná svítat. Jdeme rovnou na Pamírskou autobázi a řeším s řidiči cenu za dopravu do našeho cíle. Některé z nich si pamatuji z naší předloňské cesty. Od Ilji Ovčinikova vím, že by to mělo stát okolo 1000$. Všechny první nabídky jsou samozřejmě dražší a hlavně je jasné, že naši cestu vlastně nikdo ze zdejších řidičů nezná – jezdí jen do Chorogu. Řídíme se proto heslem, které se nám tu osvědčilo už před dvěma lety – kdo si počká, ten se dočká – a nijak s domlouváním odjezdu nespěcháme.

Protože budeme v Tádžikistánu déle než 30 dní, vyrážím s několika kolegy na městský OVIR kvůli registraci. Na místo dorážíme maršrutkou a asi 40 minut čekáme, než se začne úřadovat. Úřednice je překvapená tím, že už máme v pase povolení GBAO i naší žádostí o registraci. Ukazuje se, že nás může registrovat jedině hotel, eventuálně musíme přinést občanku někoho místního, pokud bychom u něj bydleli. Pokusil jsem se vysvětlit, že chceme ještě dnes odjet (a ubytování tedy na rozdíl od registrace nepotřebujeme) – poslali nás tedy k okénku číslo 6. Čekáme dalších asi 20 minut, než se okénko otevře. Dáma vypadá, že chápe náš problém a jen ještě někam potřebuje zavolat. Telefonát všechno pokazil – pokud prý v Dušane nebydlíme, nemůže nás městský OVIR registrovat. Máme jít na OVIR státní a zkusit to tam.

Naše handrkování vyslechl nějaký Tádžik, co si tu taky něco vyřizoval – a že prý nám pomůže, má údajně turistickou agenturu, spoustu klientů atd... Vzal nás s sebou do nedalekého hotelu, kde by nás prý mohli fiktivně ubytovat a při té příležitosti registrovat. Registrace by nám ale stejně platila jen pár dní, takže zkoušíme raději ten OVIR. Tam se dovídáme, že kdyby naše víza byla turistická (typ T), nemuseli bychom se po 30 dnů v Tádžikistánu registrovat. To už dávno víme, jenže my tu jednak budeme déle a jednak nemáme víza typu T. Typ víza do tohoto okamžiku nikoho z nás nenapadlo zkontrolovat, teď vidíme, že máme nějaká jiní víza, než turistická... Sami se na OVIRu registrovat nemůžeme, může to za nás udělat jedině nějaká turistická agentura... Naštěstí mám nějakou adresu agentury, takže tam vyrážíme. Na místě nic není, dům je zbouraný a stojí tu jakási novostavba banky... Naštěstí nedaleko je jiná agentura – tak tam hned míříme. Vypadají naším požadavkem dost zaskočení. Pak se ale objevuje celkem akční šéfová, párkrát někam zavolá a prý to půjde - za 205 Somů na jednoho. Máme přijít zítra! Na to se nám tedy moc nehodí, ukecal jsem to na dnešní odpoledne, máme přijít v pět hodin.

Vracíme se na autobusové nádraží za Rudou. Tomu se zatím nepovedlo nic domluvit, budeme tedy čekat na registraci a zkoušet o dál.

Později s Lenkou jedeme zase do cestovky. Jsou čtyři hodiny a třeba už to bude hotové... Na místě se ukazuje, že jsme si blbě po příletu nastavili hodinky a že jsou teprve dvě. Takže tři hodiny sedíme v křesílkách na chodbě a čekáme. Aspoň je tu chládek... V pět nic hotového není, v kanceláři nikdo nesedí... Šéfová se objevuje ve tři čtvrtě na šest! Registrace přiváží!

Jsem unavený, po noci v letadle nevyspalý a otrávený ze všech těch tádžických obstrukcí a průtahů. Do téhle země už nikdy!

Když se vrátíme zpět na autobusák, má tu už Ruda domluvené auto – prý opravdu za 1000 dolarů. Pojede se ještě večer. Já toho mám teď každopádně dost, vytahuji karimatku a spím...V devět je tu auto, nakládáme batohy – nejprve ale ještě jedeme do jiné části Dušanbe, tady se prý bude čekat na nějakého dalšího cestujícího. Ten, o kterém jsme se prve domnívali, že to bude náš šofér nás zve k sobě na večeři. Prý s námi dnes nepojede, až pak ráno vlastním džípem vyrazí za námi. Kolem desáté je auto plné a my se zase vracíme k autobusovému nádraží.

Doplňujeme chladič, několik lidí z auta zase vystupuje – čert se v tom vyznej. V jedenáct konečně doopravdy jedeme. Byl to dlouhý den a čeká nás dlouhá noc...

<<<

>>>