Expedice na Pik (štít) revoluce - 6974 m - Pamír

Tento den podle

Evy

<<<

>>>

Tomášův deník - 4. den

11.7.2010

Vyjíždíme v devět a silnice M41 hned od začátku pěkně stoupá, takže jsme brzy v sedle 4200 m vysokém, za kterým silnice pokračuje neskutečnou krajinou ve výšce cca 4000 metrů nad mořem. Je to v podstatě poušť, rovina posetá velkými balvany a dokonale vodorovná a pustá. Rostou tu řídce trsy různých kytiček a kdesi uprostřed toho nesmírna je bezodtokové slané jezero. V takové krajině stojí městečko Aličur, kde se stavujeme na oběd. Štěpán ovšem neobědval, zato vydatně využíval zdejší záchod. Dali jsme si (jako ostatně zatím všude) masový vývar (výborný!) s chlebem (lépe řečeno s „lepjoškou“) a čaj.

Nekonečnou rovinou vede stejně nekonečná rovná silnice, jako podle pravítka. Není divu, že jsme potkali čínský kamion, jehož řidič usnul a sjel z cesty. Byl téměř převrácený a kolegové z jiných kamionů se ho snažili dostat zpět na cestu, naši pomoc ale odmítli.

Stavíme u nějakého podivného motorestu a z nádrže stojícího náklaďáku kupujeme 11 litrů nafty, máme prý moc velkou spotřebu a hrozí, že bychom nemuseli dojet do Murgabu. V Murgabu ale nafta není! Je to pěkná díra. A není tu k dostání ani benzín. To je pro nás problém, protože se jedná a poslední sídlo před horami a my potřebujeme nakoupit 18 litrů benzínu do našich vařičů. Naftu se nakonec daří koupit na parkovišti čínských kamionů, kde se přečerpává z nádrží... Já zatím s jedním místním, který se mi za 20 somů nabídl jako taxikář, objíždím Murgab a sháníme benzín. Je to velký problém a teprve na třetí či čtvrtý pokus se nám daří sehnat jeden dvacetilitrový kanystr s benzínem za cenu 5,5 Somu za litr. Přelijeme ho do PETek a tím máme své vybavení do hor kompletní.

Naši šoféři tu chtějí přenocovat. To se nám nelíbí a daří se nám je přesvědčit, abychom jeli dál a spali někde po cestě. Shánějí si tedy nějaké deky, aby mohli spát v autě, nakupují zásoby a se soumrakem pokračujeme dál. Štěpána průjem přešel, zato ho chytila Eva.

Čeká nás nejvyšší silniční sedlo někdejšího Sovětského svazu Akbajtal (4660m). Začíná sněžit, Evě je hrozně zle a my postupně nabíráme výšku. Asi 200 metrů před nejvyšší bodem je poslední strmá serpentina a tu se nám nedaří vyjet ani na jedničku. Musíme vystoupit abychom auto odlehčili. Abych si vyzkoušel, jak jsem na tom s výškou, běžím za autem a tlačím. Docela to jde, jsem zadýchaný, ale nijak nad míru. Docházíme do auta, v němž kromě šoféra zůstala jen Eva, nasedáme a jedem dolů. Evě je zle z průjmu i z výšky. Jen tiše sténá a vůbec nevypadá dobře. Jak klesáme, trochu se jí ulevuje. V autě vezeme zásobní kanystr s naftou, který trochu teče a všichni jsme jejími výpary přiotrávení. Nakonec šofér odbočuje k nějaké opuštěné vsi, my stavíme stany a řidiči nocují v autě. Spíme ve výšce 4090 metrů a všichni máme problémy to v noci udýchat.

<<<

>>>