Evin deník - 8. den
15.7.2010
V noci jsme toho moc nenaspala, trávili jsme noc ve stanu ve třech, málo místa, už to nechci. A teď slyšte, slyšte vyprávění:
Příběh o statečném Rudym
Je brzy ráno. Ptáci v rakytníkovém hájku v ohybu řeky Tanymas zpívají, zvlášť ten jeden, který opakovaně volá: „Já tě vidím, já tě vidím!“ On i všichni ostatní zvědavě zkoumají skupinku špinavců, která se jim na místě utábořila. Zdáli se jim velmi líní, už byl dávno den a oni byli stále zalezlí ve spacácích. Za chvíli rozruch upoutal i straku. Sedla si nedaleko na strom, zkoumavě se rozhlédla po nečekané návštěvě a její pozornost zachytily pohozené ešusy a lžíce. Lákavě se leskly v ranním slunci. Straka obhlédla terén a přilétla k bližšímu ohledání té cennosti, sevřela ešus zobákem a snažila se odletět. Ešus byl na ní moc těžký, přesto ji chtivost ovládla natolik, že to nemínila vzdát, rachotila a hlomozila s ním tak dlouho, že vzbudila opodál spícího Rudyho. Když konečně poznala, že ešus je nad její síly, zklamaně poposkočila na místě a chystala se odletět. Sluníčko se ale náhle zablyštělo v jedné ze lžic, straka se zatetelila radostí, popadla lžíci, a už se chystala s ní odletět. Tu náhle vstal Rudy a zahnal straku na útěk. Sedla si opodál na strom a pořádně mu vynadala, tak moc se těšila na novou kořist. Teprve když poznala, že už Rudy nehodlá jít znovu spát, uznala svoji porážku a už ji tam nikdo z ostatních spáčů neviděl.Jo, jo, kdyby se rovnou spokojila s menším úlovkem, mohla něco mít. Konec.
*
Do dvou hodin byl z rakytníkového hájku muší ráj. Mouchy nás obletovaly ve stovkách, zatímco jsme se snažili co nejrychleji sbalit. Přes brod nám vzali batoh kluci, dál jsem si ho už nesla sama. Po 1,5 km jsem věděla, že to pro mě nebude snadné. Znovu jsem šla oblečená od hlavy až k patě a stále antibiotika. Dokonce jsem párkrát pod vahou batohu upadla, nemám moc sil. Roman, Rudy a Štěpán mi gentlemansky odebrali váhu, cítím se trochu trapně, ale vím, že jinak na to nemám. Údolí Tanymasu je krásné, jdeme po levém břehu, ale stále v jeho korytě. Nánosy štěrku a kamenů jsou ohromné. Tok Tanymasu se neustále rozděluje do několika proudů, které se spojují, aby se po pár desítkách metrech zase rozdělily. Teď je méně vody, ale když je Tanymas na vrcholu, musí to být impozantní. Brodíme se často jeho přítoky a rameny. Přes brod řeky Jamandžingly mi s batohem pomáhá Štěpán, jsem vděčná, když vidím, že Tomáš se koupe. Jen si představuji, jak by ta prudká řeka zatočila se mnou. Za brodem již stavíme další tábor. Cesta občas vedla po úbočí, přiléhajícím k širokánskému korytu Tanymasu, kde se okolostojící hory svažovaly směrem k řece mírněji. Na těchto svazích bylo nádherně, rakytníkové háje střídaly porosty vonících travin, květiny všech barev. Líbí se mi tam.
