Evin deník - 9. den
16.7.2010
Tomáš už vstal, ostatní ale ještě spí, takže se nijak ze spacáku nehrnu, mám pocit, že moje tělo uvítá každou minutu odpočinku navíc. Dneska vyrazím s plnou zátěží, snad to zvládnu. Po hodině chůze přicházíme k místu, kde se Tanymas těsně přimyká ke břehu. Proud byl velmi silný, rozhodujeme se tedy obejít místo po přilehlých svazích. Obouváme si na to skelety, moje mají premiéru a zjišťuji, že bude chvíli trvat, než si na sebe zvykneme. Vystoupáme několik desítek metrů a kluci vznášejí návrh, abychom se vrátili k místu tábořiště, kde se řeka rozděluje na množství ramen a dala by se přebrodit. Domnívají se, že i s návratem to vyjde mnohem rychleji než cesta po svazích. Rozhodnuto, vracíme se. Brodíme. V některých úsecích je proud tak silný, že si musím připomínat svoje vodácké zkušenosti: trpělivost! I malý kousek pak najednou rozhodne, a člověk je z toho najednou venku. Odnesl to ale foťák, přes první pomoc už nepremává. Rudy po tomto brodu důrazně říká, že příště něco takového budeme jistit. Od brodu se mi jde lehce, na batoh i na kompletní zahalení před sluncem už jsem si zvykla. Měla jsem radost, že je nemoc za mnou a já se cítím dobře, už mám den od posledních potíží, a tak antibiotika jistě zítra doberu. Zaostává ovšem Rudy, dokonce jednou zůstane tak vzadu, že spadne do jednoho z vyschlých ramen Tanymasu, zlomí si hůlku a pořádně si natluče. Navíc řeší zásoby jídla. Je pravda, že Štěpán s Romanem ho moc nemají, my ostatní ho ale zase máme víc, včera jsme dělali inventuru, měli bychom vydržet. Závěr dne byl poměrně náročný, pro změnu jsme museli vyšplhat na svahy po pravém břehu, které jsou rozryty vyschlými koryty přítoků Tanymasu, Je to vlastně pořád nahoru, dolů, nahoru, dolů. K tábořišti zpět k Tanymasu sestupujeme kamenitou roklinkou, kloužu občas nekontrolovatelně dolů. Nepříjemné překvapení je voda, žádná čistá v dohledu! Pijeme a vaříme z pěkně bahnitého exempláře. Rudy jde místo povídání o rozložení jídla mezi jednotlivé členy výpravy na průzkum. Vrací se s bolestí hlavy, prý i zvracel, asi má otřes mozku z toho, jak sebou praštil. Na zítřek si o hodinu přispíme, mám radost, snažím se odpočívat, chudák můj organismus, pěkně ho tím pochodem pod antibiotiky ničím.
