Expedice na Pik (štít) revoluce - 6974 m - Pamír

Celý deník

Tomášův

Evin deník

8.7.2010

Cesta proběhla v pohodě, ani jsme neplatili za nadváhu. V Petrohradě už ale to navlečení všech možných věcí před check-inem vůbec nebylo příjemné – vedro.

9.7.2010

V Dušanbe je v noci snesitelno, přes den ale teplota vyšplhá ke 40° C, takže naše výzkumná cesta (Rudy s Lenkou hlídali na autobusáku batohy) za registracemi byla přímo pekelná. Zvlášť když se nám nedařilo, úředníci se s námi moc bavit nechtěli. Nakonec jsme zaplatili 205 somonů (skoro 1 000 Kč) za jednoho v jedné cestovce, která nám registraci slíbila a měli se pro pasy zpátky stavit v 17.00. Nakonec tam šel jen Tomáš s Lenkou, kluci ani já jsme se do další cesty výhní nijak zvlášť nehrnuli. Byla jsem tak unavená a nevyspalá, že jsem si prostě musela zdřímnout i přes to vedro, moc se mi ale spát nedařilo.

Po třech hodinách, kdy se Lenka s Tomášem nevraceli, jsem už měla docela strach. Nakonec se v okamžiku, kdy jsme mluvili o tom, že se tam za nimi zajedeme podívat, objevili. A hurá, měli jsme. Mezitím se objevil zajímavý odvoz, který nám konečně kývnul na našich maximálních 1 000 USD. Vyjednávání od rána totiž bylo dost tvrdé. Samozřejmě na případné řidiče působila i „jeepařská“ mafie, která nás na místo chtěla vzít za úplně jiné peníze, a tak nám poměrně úspěšně kazila vyjednávání. Byl to pro mě náročný den, ale vše nakonec dobře dopadlo . Večer jsme vyrazili na cestu pod kopec.

10.7.2010

Dnešní den se dá popsat dvěma způsoby. Kodrcavá cesta a kráva-emigrantka. Z cesty jsem měla docela obavy, znám se, neposedím. Naštěstí jsem si ale docela rychle zvykla, asi k tomu přispěla únava z předchozí cesty. Hodně jsme spali. Na oběd jsme zastavili v restauraci, byla moc pěkná, na břehu čisté, ledovcové řeky, ale odpovídaly tomu pak i ceny. Navíc jídla bylo moc, takže jsem ani nedojedla. Trochu se ve mně moje šetřivost vzpírala. Cestou jsme si koupili za pár šupů meruňky, čerstvé moruše (výborné) a také jejich sušenou variantu (ty už pro mě nic moc, trochu jako nepodařené hrozinky). V jedné z vesnic, kterými jsme projížděli, podřezávali krávu. V touze po životě se jim splašila a emigrovala do Afgánistánu tím, že přeplavala hraniční řeku Vanž. Mimochodem kluci o řece chvíli před tím hovořili jako o „docela drsné“, vody bylo opravdu požehnaně. Kráva byla tedy vskutku šikulka, jenže její osud bude asi brzy zpečetěn na druhém břehu tak jako tak. Večer spíme u našich řidičů v obci pár kilometrů za Chorogem. Jsou pohostinní, není to ale zadarmo, chtějí 100 somonů.

11.7.2010

-

12.7.2010

Píšu zpětně. Včera ráno jsem začala mít problémy, ale zatím nic extra, takže se nijak nevzrušuji, dá se to vydržet. Cesta neustále stoupala až do sedla ve výšce 4200 m, kde jsme si nechali zastavit, abychom si začali zvykat na výšku. Štěpán na tom není dobře a zvrací. Večer je už ale docela OK. Oscilujeme na cestě kolem výšky 4000 m, spolehlivě poznávám, když o 100 m klesneme nebo naopak vystoupáme. Večer v Murgabu kupujeme benzín a řidiči naftu. Spolehlivě díky těmhle jedovatým výparům zvracím také, navíc se mi dělá hůř celkově, mám strašné křeče v břiše. Zbytek cesty mi už splývá, ještě si pamatuji, jak jenom ležím, ostatní tlačí auto v zasněženém (?) sedle ve výšce 4655 m (podle Rudyho nejvyšší silniční sedlo bývalého SSSR). Pak jsme rychle klesli o cca 400 výškových metrů, udělalo se mi o něco lépe. Řidiči spí v autě, my ve stanech. Bohužel jsem ale slyšela Tomáše, jak si říká, že spíme ve 4100 m, nic moc s ohledem na to, že včera jsme spali ve výšce něco přes dva tisíce. V noci slyším jednoho z řidičů zvracet. Dýchám jak čtyři, lítám pořád na záchod, do rána si alespoň zvykám na výšku, dokonce jsem chvíli i spala. Jenže pak to přišlo, křeče v břiše byly neustálé, stupňovaly se, plakala jsem bolestí. Takovou jsem snad ještě nezažila, a to toho mám za sebou opravdu hodně. Byla jsem slabá jako moucha, naštěstí se o mě všichni výborně starali. Strčili mě do auta, a jede se dál. Občas vyhlédnu, ale je mi vážně zle, takže moc z okolí nevnímám. Dorážíme na místo, hrůza, musím zase na záchod, křeče jsou pak vždycky o moc horší, navíc je to kolem na svazích samý pastevec, kterým přijela atrakce, takže najít nějaké soukromí je v podstatě nemožné, už to ani neřeším. Pak jsem byla strčena do stanu a konečně se můžu začít léčit. Když dnes večer píšu, je mi mnohem lépe. Přes den si i měříme tep, jen lehce zvýšený, 84 tepů za minutu, to jde, výška, nevím přesně, snad něco méně než 3500 m. Tomáš se mnou zůstal celý den. Rudy vyrazil k Tanymasu. Ostatní vyrazili na lehký aklimatizační výstup. Tomášovi začíná zimnice, ach jo, náš stan je prostě nemocnice.

13.7.2010

-

14.7.2010

Předevčírem večer jsem si už malovala, jak je mi dobře, když se mi náhle vrátily křeče. Tomáš se šel poradit, jestli mi nasadit antibiotika. Přinesl 2 endiarony, nezabraly. Noc pak nic moc. Antibiotika přišla na řadu až ráno, za pár hodin mi už bylo znatelně lépe. Celý den jsem víceméně prospala, k večeru jsem se cítila docela fajn, dokonce jsem si šla vyprat nějaké věci, málem mi při tom uplavaly kalhoty, ačkoliv jsem je zatížila na břehu kamenem. Vrátit se o pár sekund později, mohla jsem jim jenom zamávat na dobrou plavbu. Dobrá zpráva, dostala jsem do sebe večer polévku,noc pak celkem v klidu. Ráno jsem se cítila dobře, gulášová polévka mě ale zase poslala ke dnu. Přesto jsem řekla, že vyrazíme, už tady pomalu není, kam si dojít na záchod, problémy máme všichni. Kluci mi nesou batoh, cesta tak ubíhá pomalu, čekám, až se pro mě vrátí a dávám se dohromady. Jsem maximálně zahalená, ne kvůli tradici, ale nechci ke svým problémům přidat ještě sluncem vyvolanou alergii na antibiotika. Cesta k Tanymasu mě stojí spoustu sil, večer mám ale hlad, takže vše se zdá na dobré cestě.

15.7.2010

V noci jsme toho moc nenaspala, trávili jsme noc ve stanu ve třech, málo místa, už to nechci. A teď slyšte, slyšte vyprávění:

Příběh o statečném Rudym
Je brzy ráno. Ptáci v rakytníkovém hájku v ohybu řeky Tanymas zpívají, zvlášť ten jeden, který opakovaně volá: „Já tě vidím, já tě vidím!“ On i všichni ostatní zvědavě zkoumají skupinku špinavců, která se jim na místě utábořila. Zdáli se jim velmi líní, už byl dávno den a oni byli stále zalezlí ve spacácích. Za chvíli rozruch upoutal i straku. Sedla si nedaleko na strom, zkoumavě se rozhlédla po nečekané návštěvě a její pozornost zachytily pohozené ešusy a lžíce. Lákavě se leskly v ranním slunci. Straka obhlédla terén a přilétla k bližšímu ohledání té cennosti, sevřela ešus zobákem a snažila se odletět. Ešus byl na ní moc těžký, přesto ji chtivost ovládla natolik, že to nemínila vzdát, rachotila a hlomozila s ním tak dlouho, že vzbudila opodál spícího Rudyho. Když konečně poznala, že ešus je nad její síly, zklamaně poposkočila na místě a chystala se odletět. Sluníčko se ale náhle zablyštělo v jedné ze lžic, straka se zatetelila radostí, popadla lžíci, a už se chystala s ní odletět. Tu náhle vstal Rudy a zahnal straku na útěk. Sedla si opodál na strom a pořádně mu vynadala, tak moc se těšila na novou kořist. Teprve když poznala, že už Rudy nehodlá jít znovu spát, uznala svoji porážku a už ji tam nikdo z ostatních spáčů neviděl.Jo, jo, kdyby se rovnou spokojila s menším úlovkem, mohla něco mít. Konec.

*

Do dvou hodin byl z rakytníkového hájku muší ráj. Mouchy nás obletovaly ve stovkách, zatímco jsme se snažili co nejrychleji sbalit. Přes brod nám vzali batoh kluci, dál jsem si ho už nesla sama. Po 1,5 km jsem věděla, že to pro mě nebude snadné. Znovu jsem šla oblečená od hlavy až k patě a stále antibiotika. Dokonce jsem párkrát pod vahou batohu upadla, nemám moc sil. Roman, Rudy a Štěpán mi gentlemansky odebrali váhu, cítím se trochu trapně, ale vím, že jinak na to nemám. Údolí Tanymasu je krásné, jdeme po levém břehu, ale stále v jeho korytě. Nánosy štěrku a kamenů jsou ohromné. Tok Tanymasu se neustále rozděluje do několika proudů, které se spojují, aby se po pár desítkách metrech zase rozdělily. Teď je méně vody, ale když je Tanymas na vrcholu, musí to být impozantní. Brodíme se často jeho přítoky a rameny. Přes brod řeky Jamandžingly mi s batohem pomáhá Štěpán, jsem vděčná, když vidím, že Tomáš se koupe. Jen si představuji, jak by ta prudká řeka zatočila se mnou. Za brodem již stavíme další tábor. Cesta občas vedla po úbočí, přiléhajícím k širokánskému korytu Tanymasu, kde se okolostojící hory svažovaly směrem k řece mírněji. Na těchto svazích bylo nádherně, rakytníkové háje střídaly porosty vonících travin, květiny všech barev. Líbí se mi tam.

16.7.2010

Tomáš už vstal, ostatní ale ještě spí, takže se nijak ze spacáku nehrnu, mám pocit, že moje tělo uvítá každou minutu odpočinku navíc. Dneska vyrazím s plnou zátěží, snad to zvládnu. Po hodině chůze přicházíme k místu, kde se Tanymas těsně přimyká ke břehu. Proud byl velmi silný, rozhodujeme se tedy obejít místo po přilehlých svazích. Obouváme si na to skelety, moje mají premiéru a zjišťuji, že bude chvíli trvat, než si na sebe zvykneme. Vystoupáme několik desítek metrů a kluci vznášejí návrh, abychom se vrátili k místu tábořiště, kde se řeka rozděluje na množství ramen a dala by se přebrodit. Domnívají se, že i s návratem to vyjde mnohem rychleji než cesta po svazích. Rozhodnuto, vracíme se. Brodíme. V některých úsecích je proud tak silný, že si musím připomínat svoje vodácké zkušenosti: trpělivost! I malý kousek pak najednou rozhodne, a člověk je z toho najednou venku. Odnesl to ale foťák, přes první pomoc už nepremává. Rudy po tomto brodu důrazně říká, že příště něco takového budeme jistit. Od brodu se mi jde lehce, na batoh i na kompletní zahalení před sluncem už jsem si zvykla. Měla jsem radost, že je nemoc za mnou a já se cítím dobře, už mám den od posledních potíží, a tak antibiotika jistě zítra doberu. Zaostává ovšem Rudy, dokonce jednou zůstane tak vzadu, že spadne do jednoho z vyschlých ramen Tanymasu, zlomí si hůlku a pořádně si natluče. Navíc řeší zásoby jídla. Je pravda, že Štěpán s Romanem ho moc nemají, my ostatní ho ale zase máme víc, včera jsme dělali inventuru, měli bychom vydržet. Závěr dne byl poměrně náročný, pro změnu jsme museli vyšplhat na svahy po pravém břehu, které jsou rozryty vyschlými koryty přítoků Tanymasu, Je to vlastně pořád nahoru, dolů, nahoru, dolů. K tábořišti zpět k Tanymasu sestupujeme kamenitou roklinkou, kloužu občas nekontrolovatelně dolů. Nepříjemné překvapení je voda, žádná čistá v dohledu! Pijeme a vaříme z pěkně bahnitého exempláře. Rudy jde místo povídání o rozložení jídla mezi jednotlivé členy výpravy na průzkum. Vrací se s bolestí hlavy, prý i zvracel, asi má otřes mozku z toho, jak sebou praštil. Na zítřek si o hodinu přispíme, mám radost, snažím se odpočívat, chudák můj organismus, pěkně ho tím pochodem pod antibiotiky ničím.

17.7.2010

Ráno mi už zase bohužel není úplně dobře. U snídaně řešíme Rudyho žádost, je to dost emotivní a padají silná slova. Je mi to nepříjemné, ale lepší než kdyby to zahnívalo. Den je pro mě spojen s obrovskou dřinou. Na začátku mi při přebrodění jednoho přítoku utekli až na Rudyho všichni ostatní, vydala jsem se za nimi sama, Rudy mě následoval. V muldovitém terénu před čelem ledovce se mi brzy ztratili. Nakonec jsme se ale šťastně shledali, založili depo a vydali se sutí podél ledovce vzhůru hledat místo, kde bychom mohli nastoupit. Brzy jsem hodně unavená, nulová rekonvalescence se projevuje, na jednom místě padám a mačkou si trhám naštěstí jen kalhoty a nijak zásadně. Slézáme znovu dolů, ledovec je hodně rozlámaný, a pokračujeme sutí. Sotva pletu nohama, lobuji za místo k táboření, ostatní ale nechtějí spát v suti, takže se jde dál, melu z posledního. Vracíme se na svah přiléhající k ledovci. Posledních pár set metrů se pro mě vrátil Roman a poponesl mi batoh, Bůh mu žehnej. Mám dost, jsem ráda, že pro dnešek končíme, jsme kvůli hluboké průrvě vysoko na ledovcem.

18.7.2010

Štěpán mi ráno nabídl, že mi vezme lano, je moc hodný. Nabídky využívám až poté, kdy odmítá pomoc Lenka. Je jí špatně. Bez morálu, jak říká, ale šlape jako divá. Já jí tedy bez lana nestačím, jdu pomalu, nechci, aby mi došlo jako včera. Roman utíká všem, Rudy naopak zaostává. Kde jsou pravidla, že se má tempo stanovit podle toho nejpomalejšího? Je to po svazích dřina, přes kameny, vyschlá koryta potoků, nahoru, dolů. Na nakloněných svazích kloužeme. Zázračně se všichni setkáváme na malé plošince nad zbytky loveckého srubu, v téhle pustině nás překvapil. Na plošince jsme dlouho, čekáme na Rudu. Nebýt hovad, která kolem nás krouží, spím; takhle jsem pořád trochu vzhůru. Stejně však odpočívám, pěkně do nás pere sluníčko, je mi příjemně. K ledovci se pak spouštíme opodál roklinkou, moc mi to nejde, stále nejsem fit. Nahlas to už ale moc neříkám. Nasazujeme mačky a vstupujeme na ledovec. Připadá mi, že jdeme jenom chvíli a už rozbíjíme tábor. Je téměř večer a mraky na obzoru slibují, že možná něco spadne.

Lenka spí s námi ve stanu, i když bude málo místa, jsem ráda, bude tepleji. Je to konečně trochu změna, a pozor, velká výhoda! Na ledovci nejsou hovada! :-) Měla jsem jich dneska po chvíli plné zuby, zdálo se, že pomáhá se nehýbat, ale stejně se do mě párkrát zakousla. Snad se teď hodí malý exkurz do světa místní fauny. Mouchy a hovada už máme snad za sebou. Na svazích nad ledovcem mají spleť nor postavenou svišti a pišťuchy. Mnohdy jsme potkali nějakého toho motýla, dost často s černo-šedo-bílými mimikry, krásně splývají s kamenitými svahy. Dvakrát jsem ale pozorovala malinkatého modráska. Shora blankytná křídla byla zespodu béžová, bylo pak těžké ho odlišit od okolního bahna. Na nebi pak občas zahlédneme nějakého místního dravce, Rudy říká, že je to orlosup. V korytě Tanymasu jsme našli poměrně dost trofejí kozorohů a roztroušených kostí - snad právě těch kozorohů.

19.7.2010

V noci moc nespím, zespoda pěkně zebe ledovec. Vstáváme navíc brzy. Začátek dne byl i tak docela příjemný. Ledovcem jsme šli po jakési dálnici. Už si i sama nahodím batoh, zato Rudy nějak není v pořádku. Jde za mnou, přes trhliny na něj vždycky čekám i se Štěpánem. Ale když máme nebezpečný úsek za sebou, trochu se mu vzdálíme. Najednou ho Štěpán vidí, jak leží několik desítek metrů vlevo od nás, vyráží mu na pomoc, zastavujeme zbytek výpravy před námi. Kluci vyrážejí sebrat Rudyho, my čekáme s Lenkou. Rudy měl hypoglykémii, nevzal si téměř žádné sladkosti na den. Neodhadl své síly a dovedl to až ke kolapsu. Tomáš mu dává část svých sladkých zásob. Všichni jsou podráždění, včetně mě. Jsme ve skluzu, obcházení roztrhaného čela ledovce sutí nás navíc stálo dost sil. Roman se chce trhnout. Navrhuje, že se Štěpánem zítra vyrazí rychleji než zbytek výpravy nahoru. Zastanují a vyrazí nám naproti a odlehčí nám z batohů. Tomášovi se to nelíbí, zůstávají s námi.

20.7.2010

Už jsme výš než vrchol Mont Blanku, trochu mě bolí hlava, držím se Tomášovi rady a zhluboka dýchám. Navazujeme se na lano. Rudy prošlapává cestu, několikrát se lehce propadne, naposledy skoro po pás. Denní pochod pak končíme kvůli trhlinám docela brzy, nevíme už kudy kam. Přišlo mi to vhod. Navíc se těším, že si něco přečtu, čtení mi bytostně chybí. Stavíme tábor mezi trhlinami, zvlášť ta nad námi je obrovská. Dneska jsem také na vlastní kůži poznala funkci vyhazovačů sněhu na mačky. Na nohy se mi ho lepily koule, pěkná dřina s tím oklepáváním. Zítra plánujeme dojít do základního tábora.

21.7.2010

Od rána je mi zima, nemůžu se zahřát. Vyrážíme bez snídaně, abychom se bezpečně dostali přes trhliny. Navíc máme málo vody. Na zastávkách se snažím zahřát, nejde to. A pak už mi ani nejde jít. Oznamuji to ostatním, Tomáš mě překvapil okamžitým vyhlášením konce dne. Neprotestuji, i když by mi možná stačilo jen si odpočinout. Jsem ve spacáku, bolí mě hlava a pláču vyčerpáním. Poprvé v životě zažívám stav, kdy mě tělo neposlouchá. Po těch letech dřiny ho, myslím, znám dokonale, ale ještě se mi nestalo, abych vůlí nedokázala tělesnou slabost překonat. Trápí mě to. Lence šeptám, že chci domů. Hodně mi pomáhá Tomáš, večer mi dokonce udělá nášup v podobě čokoládového pudinku.

22.7.2010

-

23.7.2010

Včera ráno jsem se probudila bez bolesti hlavy, šetřila jsem si ale každou minutku ve spacáku. Ostatní taky nevstávali. Rudy, Lenka a Tomáš mi zase vzali část věcí. Dávala jsem je velmi neochotně, ale trvali na tom, podřizuji se pro dobro výpravy. Batoh mám lehoučký. Jdeme, co noha nohu mine. Pomalé tempo vítám, snažím se šetřit silami. Ráno jsme hovořili o tom, že dojdeme do základního tábora a ti, kteří budou moci, si ještě vyběhnou o kus výše. Cestou je ale vše jinak, problémy, jak se zdá mají všichni (snad jen Lenka ne, dokonce mi ještě odebírá spacák, obdivuji ji). Tomáš si snad poprvé za celou výpravu říká o přestávku, snažím se od něj odebrat zpátky své věci. Přestože vypadá špatně, odmítá. Je pěkně tvrdohlavý. Hádat se s ním ale nemíním. Abych udělala něco pro výpravu, zašívám při přestávce sáček na vařič, pořád se z něj něco sype. Směji se při pohledu na obrovské bílé stehy na černé látce. Do základního tábora dorážíme všichni unavení, Rudy jde za mnou a má toho zjevně dost. Občas ho táhnu, snažím se zpomalovat ty vepředu. Rudymu zdůrazňuji, ať si hlavně řekne, když nebude moci dál, že zastavíme. Trochu se bojím, aby si dokázal přiznat, že se k tomu okamžiku dostal. Já s tím tedy včera problém neměla. Jsem zpětně ráda, že jsme už nešli dál. Na místě, kde zastavujeme s myšlenkou na stavbu základního tábora, padá do sněhu. Stavíme stany, pomáhám, je mi docela dobře. Mám radost, že jsem tam. Při vaření se mi ve stanu občas špatně dýchá, vystrkuji hlavu ze stanu. Jdeme brzy spát.

*

Celou noc se mi zdálo, že ležím hlavou pořádně s kopce. Spalo se mi špatně, ráno jsme se probudila vyprahlá s prudkou bolestí hlavy. Beru si paralen, ale moc nezabírá. Ležím celé dopoledne, Tomáš mezitím zkouší rozchodit vařič, stále mu vzdoruje, a tak nadává jako špaček. Nakonec nám pití i jídlo vaří ostatní. V okamžiku, kdy Tomáš plánuje cestu nahoru (já jsem plánovala zůstat), zvracím polévku. Jasně, jdu dolů, do předchozího tábora v 5 300 metrech. Rudy se okamžitě nabízí, že se mnou půjde. Tomáš s Romanem nás jdou doprovodit část cesty přes trhliny a vrací se zpět. Stavíme stan, odpoledne s Rudym prokecáme, je mi už zase docela fajn. Plánujeme zítra odpočinek a další den návrat do základního tábora. Stále si myslíme, že to můžeme stihnout. Rudy je optimista.

24.7.2010

Odpočívám. Spala jsem dobře, ačkoliv se mi zdály podivné sny a občas jsem se probudila zimou. Spala jsem dlouho, Rudy mě asi dvě hodiny poslouchal a říkal super, pravidelný dech. Celý den čtu, odpočívám. Rudy staví zábrany, prostě tvoří. Vybudoval sněhové valy tak důmyslně, že nás sníh, který přinášejí docela silné nárazy větru, přelétává a závěj tvoří až za stanem. Je to šikulka. Jíme kyselé rybičky, které se slily v podivnou barevnou hmotu. Prakticky vykousáváme kousky želé hmoty z obalu. Jsou ale výtečné. Zase vnímám krásu okolí, uvědomuji si, jak jsem včera cestou ze základního tábora měla ledovec a okolní kopce jako na dlani. No, jsou to vlastně bezmála šestitisícovky. Občas se díváme na zbylou skupinku, jak leze do Sedla revoluce. Je mi trochu líto, že tam nemůžu být s nimi. No, nedá se nic dělat. Přeci jen je mojí prioritou vrátit se živá a zdravá. Rudy mi říká, že vrchol bychom ještě mohli stihnout, přeci jen dneska odpočíváme. Jestli mi bude dobře i zítra, vyrazíme zpět do základního tábora, postavíme stan a vydáme se ještě o něco nahoru, abychom se trochu aklimatizovali. Pak uvidíme, bude záležet na dohodě s ostatními, zatím si tak ve dvou plánujeme, že 7-8 dní na návrat by mohlo stačit. Smůlu už mám snad za tenhle výlet vybranou – střevní nemoc bez rekonvalescence, každodenní dřina, zničený foťák a problémy s výškou. Teď by se to mohlo obrátit :-)

25.7.2010

Všechno je jinak. Včera večer jsme oznámili návrat druhé skupince vysílačkou, jsou v 6050 metrech. Výstup měli asi těžký, z jejich hlasu je slyšet vyčerpání. Lence je zima, ani se jí nedivím. Jenže téměř vzápětí po relaci jsem se rozkašlala. Nejdříve jsem tomu nepřikládala velkou důležitost (takhle jsem kašlala už v base campu), ale nepřestala jsem celou noc. Usnout se mi povedlo až k ránu, kdy jsem se probudila unavená se záchvaty kašle, s bolestí na prsou. Bylo hned jasné, že jestli někdo půjde nahoru, my to nebudeme. Naopak musíme sestoupit, se zánětem průdušek v téhle výšce nemůžu existovat. Po pěti kilometrech toho mám dost. Stavíme stan, asi dvě hodiny spím. Rudy mezitím buduje tábor, našel jezírko s vodou pod ledem. Nutím se do jídla a pití.

*

V poledne jsme se spojili s Tomášem. Mysleli jsme, že dávají vrchol. Viděli jsme totiž v plánované trase nějaké černé tečky, počasí navíc bylo ideální. Snad poprvé se Revoluce nezahalila do mraků. Bohužel však ze Sedla revoluce sestupují do základního tábora. Štěpánovi je špatně. Zítra se rozhodnou, zda zkusí vylézt nahoru. Přála bych si, aby se alespoň někdo z výpravy na vrchol dostal. Snad jim vše bude nakloněno. A já se modlím, aby mi bylo lépe a mohli jsme se co nejrychleji dostat k čelu ledovce, ve 4 900 metrech žádné medicínské zázraky čekat nelze. Každopádně už rozumím svému vyčerpání cestou nahoru, zánět průdušek dobře vysvětluje poruchu termoregulace i vyčerpání. Brzy ráno plánujeme překonat trhlinový úsek v zatáčce ledovce, a pak toho ujít co nejvíce. Klesat však budeme jen mírně, ledovec je za zatáčkou velmi plochý.

26.7.2010

Noc byla stejně strašná jako ta včerejší, kašel, nejdříve mi bylo vedro, pak zima. Před rozedněním jsem musela ven, pěkná kosa, ale zase jsem si všimla měsíce v úplňku vedle Piku revoluce obkrouženého kruhy a oblohy plné jasných hvězd. Pak teprve jsem po paralelu usnula, za pouhou chvíli mě už budil Ruda. Museli jsme jít, čekaly nás trhliny a sněhové mosty jsou ráno ještě tvrdé. Bylo mi zle, ale jít jsme museli. Ve tři odpoledne jsem už nemohla, kašel docela vyčerpává, navíc rýma a taky horečka. Ušli jsme toho ale docela dost. Bylo krásné počasí, tak jsme si ráno mysleli, že se zbytek výpravy vydal k vrcholu. Ve dvanáct se nám se podařilo spojit s Tomášem a bohužel :-(. Za hodinu vyrážejí ze základního tábora dolů. Škoda, podrobnosti však nevíme, možná je někomu špatně. Odpoledne nespím, snad to půjde v noci. S nadcházejícím večerem se můj kašel zhoršuje.

27.7.2010

-

28.7.2010

Je středa večer, sedím ve stanu, venku prší. Už jsme sešli z ledovce, takže v noci nebude odspodu zima. Hurá. Můj zdravotní stav se příliš nelepší, kašlu, škrábou mě průdušky, rýma, teplota. Částečně přicházím o hlas. Již ráno jsme se probudili do sněžení, všude kolem se válely mraky. Předchozí den jsme počkali na Lenku s Tomášem, přišli pěkně rozladěni. Přičetla jsem to neúspěchu nahoře. Museli nakonec dolů kvůli Štěpánovi, kterému bylo zle. A také jim nefungoval jeden z vařičů. Je těžké se vracet dolů, když na to někdo fyzicky má. Já jsem naopak spokojená, nemrzí mě to, prostě to nešlo. Chci, aby mi bylo lépe, už mě nebaví pořád něco překonávat. Je to děs, ale díky kapkám od Lenky v noci spím.

29.7.2010

Zase se mi spalo o něco lépe, probudila jsem se díky záchvatu kašle za celou noc jen jednou, ale po kapkách od Lenky jsem hned usnula. Vstávali jsme pozdě a start jsme ohlásili až na třináctou hodinu. Rudy ráno vařil a já se léčila ve spacáku. Rozpršelo se, zrovna když jsme začínali balit. Byla to pak dřina, stoupali jsme po prudších svazích nad ledovcem. Klesání nebylo v tom terénu žádnou úlevou. Pak jsme prudkým kaňonem doklouzali k ledovci a šli sutí podél něj. Docela jsem se vztekala, párkrát si pořádně natloukla, nakonec už mi bylo celkem všechno jedno. Takže když na mě Rudy volal, ať jdu jinudy, že je tam pod tenkou vrstvičkou suti led, už jsem nereagovala a sjela jsem si tak metr, dva dolů :-).

*

To štěstí, když jsem se došourala k čelu ledovce a viděla ostatní, jak u depa (všechny zanechané věci byly na místě) staví stany. Lenku bolí noha, celý den ale šla fakt výborně, obdivuji její výdrž. Vadí mi ale její špatná nálada, mám pocit, že se vozí po Rudym, včera jsem to nevydržela a ozvala jsem se, už to nešlo poslouchat. Unavení jsme prostě všichni. Zítra musíme přebrodit Tanymas. Mám docela vlhké věci, sluníčko by se hodilo, jenže to zase znamená hodně vody z tajícího ledovce. Tak by to chtělo ještě jeden zamračený den, abychom při brodu neměli problémy. Možná budeme u rakytníkového hájku příliš brzy, koketujeme s myšlenkou vydat se údolím Bartang a sehnat si dopravu odtamtud. Je to cca 80 km (pozn. po návratu: bylo to mnohem víc) k pamírské dálnici M41. Lence se šlapat nechce, nejradši už by asi byla doma. Uvidíme, také jsme plánovali vylézt na vrchol.

30.7.2010

Od depa se mi šlo celkem dobře. Kolem poledního jsme přebrodili Tanymas a bylo před námi volné odpoledne. Svítilo sluníčko, takže jsem si kromě sebe vyprala i pár kousků oblečení. Máme spoustu času na povalování.

31.7.2010

Vyrážíme až v deset hodin. Včera večer a dnešek ráno se mi moc líbí. Kašlu sice pořád, ale už si dokážu cestou alespoň trochu s někým popovídat. Cestou jsem se neuvěřitelně vystresovala na jednom z brodů, všichni byli přede mnou a já viděla Lenku, jak to s ní cvičí, musel jí skočit na pomoc Štěpán. Vydal se pro mě Rudy, ale házelo to s ním tak, že se musel vrátit. Nepřidalo mi to. Byla jsem hodně mimo, naštěstí se ale pro mě nakonec vrátili Roman se Štěpánem, jinak jsem tam vážně zůstala. Pak už cesta probíhala bez dalších významných událostí. Ve tři odpoledne jsme došli do rakytníkového hájku. Rudy s Tomášem tam chtěli zůstat spát. Já jsem hlasovala pro to jít o něco dál, ten muší a bleší ráj mi pro jednou stačil. Ve skupině je dusno, jdeme dál, ušli jsme do večera ještě docela pěkný kousek cesty. Večeři s Rudym zakončujeme zlatým hřebem, jeho dlouho opatrovaným kakaem. Doufám, že zítra dorazíme do Kudary, je to asi 25 km. Těším se na chleba a ruské olejovky, jestli tam tedy bude krám. Může to být také pěkná díra, my ale potřebujeme dát zprávu našim řidičům, aby pro nás nejezdili.

1.8.2010

To datum se píše báječně. Když jsme se konečně dostali k balení, bylo už pozdní dopoledne. Už jsme skoro vyráželi, když u nás zastavil gazík, tedy první auto po několika týdnech. Ruda s Tomášem se dali s Tádžiky do řeči. Kudara je prý odsud 23 km, je tam pošta, ale asi ne telefon, možná vysílačka. Každopádně cesta odtamtud dolinou Bartangu je dobrá, jezdí tam UAZ. Sotva jsem se jakžtakž vykřesala ze zánětu průdušek, rozedřely mi návleky na kotníky nohy do krve :-( chytla jsem to pozdě, takže pěkně kulhám. Snad se přes noc stane zázrak. Po cestě kromě obvyklých rakytníků vidíme i stromy, růžové keře a... (pozn...nečitelné). Potkáváme na náš vkus docela dost lidí (nejčastěji děti), zásobují pastevce u Tanymasu. Lenka chce pryč, nemluví už prakticky o ničem jiném. Spíme asi dvě hodiny před Kudarou.

2.8.2010

Další den s civilizací. Je mi to skoro líto, putování podél Tanymasu se mi líbí. Lenka má ráno problém, jde pomalu, to se ještě nikdy nestalo, ale nemluví s námi, ... nevíme, co jí je. Nelíbí se mi to, ale podruhé už se nechci ptát. Teprve těsně před Kudarou slyšíme, jak říká Štěpánovi, že jí hodně bolí břicho a záda, má zánět močového měchýře, o problémech s ním mluvila již na ledovci. Vystoupali jsme na kopec a pod námi se otevřel pohled na Kudaru. Pár domků, políčka, zavlažovací kanály. Menší než jsme předpokládali, jaké bylo potom překvapení, že tam bydlí až 700 lidí. První jsme potkali děti, čekala jsem, že budeme větší atrakce, ale už o nás jistě věděli od lidí, kteří nás na cestě míjeli včera.

*

Dostali jsme na uvítanou misku jogurtu, lepjošku (místní placka chleba) a čaj. Výborné, dokonce mě začaly opouštět myšlenky na nakládaný hermelín a topinky se sýrem. Rozhodujeme se jak dál. Lenka by ráda do civilizace, mně se tedy moc nechce. Jenže řešit nějaký problém mimo dostupnost doktora už se mi vzhledem k osobním zkušenostem ze začátku výletu také nechce. Mám pochybnosti o vážnosti Lenčina stavu, hraje s místními dětmi volejbal, pak má konflikt s Tomášem a najednou je jí zase zle, ale do nikoho člověk nevidí... pro jistotu zítra jedeme do Rušonu. Odtamtud si Lenka může vytelefonovat případný dřívější odlet. Večer jsme dostali pozvání na večeři, míchaná vajíčka, máslo, lepjoška, čaj. Topinka se sýrem a nakládaný hermelín definitivně zapomenuty :-).

3.8.2010

Ráno jsme vyrazili UAZem směr Rušon. Řidič zjevně znal v dolině každý kámen, jel naprosto suverénně. V poledne jsme zastavili na výborný domácí kefír, o pár kilometrů dále jsme se stavili v obchodu pro sušenky, řidič mezitím spravoval auto. A pak nás jeho známí pozvali na jídlo, přecpali jsme se meruňkami, rynglemi a hlavně místní specialitou, smaženými vařenými bramborami s vajíčkem a čerstvou cibulkovou natí. Po jednotvárné stravě posledních týdnů pro naše chuťové buňky zničující útok. Velká dobrota, skoro jsem se nemohla hýbat. Pár kilometrů před Rušonem jsme se ubytovali u řidičových známých, dostali večeři. Chtěla jsem před pár dny olejovky, tak teď se mi to splnilo, ale s čínskými nudlemi mi moc nechutnaly. Pijeme čínské pivo, jedna láhev a cítím ji v hlavě. Lenka si obtelefonovává dřívější odlet, rozhoduje se těžce, není si jistá. I já posílám první smsky a dostávám odpovědi :-).

4.8.2010

Lenka od rána řeší, co dál. Zatím vlastně nemá žádnou konkrétní zprávu z domova a kvůli časovému posunu musí čekat do dvanácti hodin, teprve v devět středoevropského času totiž otevře Air Rossiya svoji kancelář na letišti v Ruzyni. Jednu chvíli to vypadá, že půjde s námi. Včera jsme se totiž rozhodli jít na 2-3 dny do hor, máme čas a nechce se nám ho trávit ve městě nebo využívat pohostinství místních. Jsem ráda, civilizace mě teď spíš trochu omezuje. Lenka nakonec využije nabídky hostitele, který se bude vracet do Dušanbe, aby odletěl zpět do práce v Rusku. Mezitím přichází nějaký chlapík doprovázený policistou a žádá po nás poplatek za pobyt v národním parku. Chce 10 somonů na osobu a den. Tolik peněz ani nemáme, navíc začíná hned nabízet nižší cenu. Jasně, habaďůra. Nacházíme ale uspokojivé řešení, argumentujeme tím, že o žádném poplatku nám na ambasádě neřekli, tudíž s sebou nemáme dost peněz a můžeme to vyřešit jenom v Dušanbe. Rozloučili jsme se s Lenkou, cestování sama se bojí hodně, hlavně se až nepochopitelně stresuje. Tomáš jí píše nějaké základní fráze v ruštině. Vyrážíme nahoru, stoupáme nějakých 800 výškových metrů až ke starému kišlaku. Jde se mi těžce, vůbec se mi nechce, hlavně přemítám o tom, jestli se nemám vrátit a jet s Lenkou, když se té cesty tolik bojí. Prodiskutovala jsem to s Rudym, který na mě čekal, zatímco kluci jdou daleko před námi. Večer mě už tyhle myšlenky netíží, a tak si užívám nádherný rozhled po údolí pod námi a po horách okolo.

5.8.2010

Odpočinkový den. Dopoledne ve stanu, odpoledne u potoka, koupat se, prát. Už mi zase uplavalo mýdlo, poprvé jsme si ho s Lenkou házely u Tanymasu a od kamene se nám odrazilo přímo do vody, tehdy nás půlkou svého založil Rudy, teď jsem i tu půlku utopila. Ještě že už jsme v civilizaci, kde se dá koupit. Je mi lehce zle, bolí mě už zase břicho, ale dá se to vydržet. Večer jsme večeři zakončili báječnou meruňkovou rýžovou kaší. Jdu brzy spát, z toho nicnedělání jsem docela unavená.

6.8.2010

A je to tu zase, už v noci mě začaly brát křeče, ráno se to stupňovalo. Úpím si ve stanu, autosugesce (břicho nebol!) vůbec nepomáhá. Je to podobné jako ze začátku výletu, ale křeče jsou mnohem slabší, stejně se ale bojím, co bude. Naštěstí zabírá kombinace prášků proti bolesti, immodia a živočišného uhlí. Večer si už dávám hrníček bramborové kaše.

7.8.2010

Je mi dobře. Hurá. Snídaně mi ale moc nejede a sestup trvá pěkně dlouho. Bojím se, pěkně mi to klouže. Ve vesnici si nás hned odchytává domluvený řidič a žene nás hned tam, kde jsme spali naposled. Nechávali jsme si tam věci, nacházíme je v naprostém pořádku. Dozvídáme se, že Lenka odjela. Jíme výborný višňový kompot, tradičně dostáváme lepjošku a čaj. Večer zase zdejší specialitu v podobě smažených brambor, k cibulce k nim přidávají i lokální kopr. Místní naši návštěvu berou jako důvod k napití, rozlévá se vodka. Dávám si jenom trochu a jdu si lehnout.

8.8.2010

Komáři jsou tady zase docela aktivní, navíc už je tu v noci horko, hodně se probouzím, spát mi nejde. Vstáváme brzy. V 7 odjezd do Dušanbe. Cena je vyšší, než jsme si domluvili před třemi dny, Tomáše to naštvalo. Navíc nám do džípu přibývají v rozporu s dohodou další dvě cestující, paní je družná. Cestou nás ale zásobují místním pečivem. Celý den mám špatnou náladu, radši to zbytku hlásím. Snažím se podrážděnost v sobě držet, ale moc se mi to nedaří. Pardon, kluci. Vody v řece Vanž je hodně, zaplavuje cestu, po které jedeme, a někdy je to opravdu na hraně, občas mám strach. Dnes je posledním dnem před začátkem Ramadánu, vesnice, kterými projíždíme, slaví. Ulice plné lidí.

*

Večer nám naše povídavá spolucestující sděluje, že cesta za námi je uzavřena. V řece se utopilo auto s cizinci, snad jen to auto, o cizincích nic neví… Máme tedy docela štěstí, dolinu Bartang totiž uzavřeli den poté, co jsme jí projeli. Vlastně zpětně můžeme Lence za to, že nás hnala z hor, poděkovat. O půlnoci dorážíme do Dušanbe, náš řidič nám nejdříve sliboval, že můžeme spát v jeho bytě. Nakonec přijde s historkou, že jsou tam nějací studenti. Chvilku se rozhodujeme, jestli jít do hostelu nebo na nedaleké letiště, mohli bychom se tam vyspat. Přehlasovali mě, jedeme do hostelu. Řešíme cenu za odvoz s místními taxíkáři, jeli s námi nejdříve na jiné místo, chtějí více peněz. Chvíli to s nimi řešíme, pak si bereme batohy a odcházíme k hostelu. Jdou za námi až tam. V hostelu spíme venku na zahradě, tak mi není moc příjemně.

9.8.2010

Snídaně v hostelu je skvělá. V největším vedru se vydáváme do města, na bazar, na internet. Jíme, co se naskytne, k obědu šašliky, které jsou lehce krvavé. Bude zajímavé, co to s námi udělá. Skupinku jsme během dne ve městě rozdělili a bez domluvy jsme se všichni sešli nakonec stejně v hospodě. Inu, Češi.

10.8.2010

Rudymu není dobře. Málem doplatil na to, že v hostelu jsou jen dvě koupelny. Když si ráno hosté odbývají hygienu, tvoří se fronty. Rudy zůstává v hostelu, my ostatní jdeme hledat „kešky“ do parku Pobědy, je na kopci na kraji města. Hezký rozhled a vedro, jsme pěkně vyprahlí. Z parku do města jedeme krátkou lanovkou. Večer jdeme s Tomášem ještě na procházku do parku Rudaki.

11.8.2010

-

12.8.2010

-

13.8.2010

O půlnoci jsme vstali a jedeme na letiště. Následují kontroly, jako žena mám výhodu, nemusím čekat ve frontě, ale jdu k jedné z úřednic na odbavení přednostně. Pak stejně čekám na kluky :-). Už mám zase problémy, skoro si nepamatuji, kdy to bylo jinak, odpočívám v odletové hale, jídlo v letadle předávám klukům a všem spolucestujícím jsem vděčná, že mě pouštějí dopředu ve frontě na záchod. V Petrohradě máme čas, je mi lépe. Nedají se tady sehnat pirohy, už je to globální město. Na letišti jsou obrovské fronty na celních přepážkách, naše letadlo má zpoždění. Ale už to nevadí, za chvíli jsme doma.