Expedice na Pik (štít) revoluce - 6974 m - Pamír

Celý deník

Evin

Tomášův deník

8.7.2010

Odlet z Prahy je bez problémů, všichni jsme pečlivě optimalizovali váhu batohů. Kupodivu stejně bez problémů to proběhlo i v Petrohradě – naše nadváha vůbec nikoho nezajímala a bez potíží a bez placení jsme se odbavili. Po zkušenosti z před dvou let mě to docela překvapilo.

9.7.2010

Než v Dušanbe na letišti trochu přebalíme a než dorazí Štěpán, který letěl jinými spoji, začíná svítat. Jdeme rovnou na Pamírskou autobázi a řeším s řidiči cenu za dopravu do našeho cíle. Některé z nich si pamatuji z naší předloňské cesty. Od Ilji Ovčinikova vím, že by to mělo stát okolo 1000$. Všechny první nabídky jsou samozřejmě dražší a hlavně je jasné, že naši cestu vlastně nikdo ze zdejších řidičů nezná – jezdí jen do Chorogu. Řídíme se proto heslem, které se nám tu osvědčilo už před dvěma lety – kdo si počká, ten se dočká – a nijak s domlouváním odjezdu nespěcháme.

Protože budeme v Tádžikistánu déle než 30 dní, vyrážím s několika kolegy na městský OVIR kvůli registraci. Na místo dorážíme maršrutkou a asi 40 minut čekáme, než se začne úřadovat. Úřednice je překvapená tím, že už máme v pase povolení GBAO i naší žádostí o registraci. Ukazuje se, že nás může registrovat jedině hotel, eventuálně musíme přinést občanku někoho místního, pokud bychom u něj bydleli. Pokusil jsem se vysvětlit, že chceme ještě dnes odjet (a ubytování tedy na rozdíl od registrace nepotřebujeme) – poslali nás tedy k okénku číslo 6. Čekáme dalších asi 20 minut, než se okénko otevře. Dáma vypadá, že chápe náš problém a jen ještě někam potřebuje zavolat. Telefonát všechno pokazil – pokud prý v Dušane nebydlíme, nemůže nás městský OVIR registrovat. Máme jít na OVIR státní a zkusit to tam.

Naše handrkování vyslechl nějaký Tádžik, co si tu taky něco vyřizoval – a že prý nám pomůže, má údajně turistickou agenturu, spoustu klientů atd... Vzal nás s sebou do nedalekého hotelu, kde by nás prý mohli fiktivně ubytovat a při té příležitosti registrovat. Registrace by nám ale stejně platila jen pár dní, takže zkoušíme raději ten OVIR. Tam se dovídáme, že kdyby naše víza byla turistická (typ T), nemuseli bychom se po 30 dnů v Tádžikistánu registrovat. To už dávno víme, jenže my tu jednak budeme déle a jednak nemáme víza typu T. Typ víza do tohoto okamžiku nikoho z nás nenapadlo zkontrolovat, teď vidíme, že máme nějaká jiní víza, než turistická... Sami se na OVIRu registrovat nemůžeme, může to za nás udělat jedině nějaká turistická agentura... Naštěstí mám nějakou adresu agentury, takže tam vyrážíme. Na místě nic není, dům je zbouraný a stojí tu jakási novostavba banky... Naštěstí nedaleko je jiná agentura – tak tam hned míříme. Vypadají naším požadavkem dost zaskočení. Pak se ale objevuje celkem akční šéfová, párkrát někam zavolá a prý to půjde - za 205 Somů na jednoho. Máme přijít zítra! Na to se nám tedy moc nehodí, ukecal jsem to na dnešní odpoledne, máme přijít v pět hodin.

Vracíme se na autobusové nádraží za Rudou. Tomu se zatím nepovedlo nic domluvit, budeme tedy čekat na registraci a zkoušet o dál.

Později s Lenkou jedeme zase do cestovky. Jsou čtyři hodiny a třeba už to bude hotové... Na místě se ukazuje, že jsme si blbě po příletu nastavili hodinky a že jsou teprve dvě. Takže tři hodiny sedíme v křesílkách na chodbě a čekáme. Aspoň je tu chládek... V pět nic hotového není, v kanceláři nikdo nesedí... Šéfová se objevuje ve tři čtvrtě na šest! Registrace přiváží!

Jsem unavený, po noci v letadle nevyspalý a otrávený ze všech těch tádžických obstrukcí a průtahů. Do téhle země už nikdy!

Když se vrátíme zpět na autobusák, má tu už Ruda domluvené auto – prý opravdu za 1000 dolarů. Pojede se ještě večer. Já toho mám teď každopádně dost, vytahuji karimatku a spím...V devět je tu auto, nakládáme batohy – nejprve ale ještě jedeme do jiné části Dušanbe, tady se prý bude čekat na nějakého dalšího cestujícího. Ten, o kterém jsme se prve domnívali, že to bude náš šofér nás zve k sobě na večeři. Prý s námi dnes nepojede, až pak ráno vlastním džípem vyrazí za námi. Kolem desáté je auto plné a my se zase vracíme k autobusovému nádraží.

Doplňujeme chladič, několik lidí z auta zase vystupuje – čert se v tom vyznej. V jedenáct konečně doopravdy jedeme. Byl to dlouhý den a čeká nás dlouhá noc...

10.7.2010

Za svítání se budím v autě, stojíme, všichni spí. Po východu slunce pokračujeme. Volíme cestu, která se vyhýbá sedlu, přes které jsme předloni jeli s Bekem. Kromě únavy z nekonečného kodrcání po mizerných cestách se nic nepřihodilo.

Viděli jsme, jak vesničanům utekla kráva, kterou se právě chytali porazit. V pudu sebezáchovy se vrhla do řeky Vanž a přeplavala do Afghánistánu! Jenže tam ji zmerčil nějaký kluk - a už pádil do nejbližší vsi. Kravka si tak život prodloužila zřejmě jen o pár hodin...

S Rudou se nám podařilo identifikovat místo, kde nás předloni zastavil na silnici zával.

Zdá se nám, že na horách je nějak víc sněhu než posledně. Na první pohled je vidět, že i v řekách je víc vody. Ani jedno není pro naši expedici dobrá zpráva...

Jeden ze šoférů nás bere na noc k sobě do domu nedaleko Chorogu. Musíme mu dát 100 Somů a za to dostáváme bohatou večeři. Štěpán moc nejí, chytil silný průjem.

11.7.2010

Vyjíždíme v devět a silnice M41 hned od začátku pěkně stoupá, takže jsme brzy v sedle 4200 m vysokém, za kterým silnice pokračuje neskutečnou krajinou ve výšce cca 4000 metrů nad mořem. Je to v podstatě poušť, rovina posetá velkými balvany a dokonale vodorovná a pustá. Rostou tu řídce trsy různých kytiček a kdesi uprostřed toho nesmírna je bezodtokové slané jezero. V takové krajině stojí městečko Aličur, kde se stavujeme na oběd. Štěpán ovšem neobědval, zato vydatně využíval zdejší záchod. Dali jsme si (jako ostatně zatím všude) masový vývar (výborný!) s chlebem (lépe řečeno s „lepjoškou“) a čaj.

Nekonečnou rovinou vede stejně nekonečná rovná silnice, jako podle pravítka. Není divu, že jsme potkali čínský kamion, jehož řidič usnul a sjel z cesty. Byl téměř převrácený a kolegové z jiných kamionů se ho snažili dostat zpět na cestu, naši pomoc ale odmítli.

Stavíme u nějakého podivného motorestu a z nádrže stojícího náklaďáku kupujeme 11 litrů nafty, máme prý moc velkou spotřebu a hrozí, že bychom nemuseli dojet do Murgabu. V Murgabu ale nafta není! Je to pěkná díra. A není tu k dostání ani benzín. To je pro nás problém, protože se jedná a poslední sídlo před horami a my potřebujeme nakoupit 18 litrů benzínu do našich vařičů. Naftu se nakonec daří koupit na parkovišti čínských kamionů, kde se přečerpává z nádrží... Já zatím s jedním místním, který se mi za 20 somů nabídl jako taxikář, objíždím Murgab a sháníme benzín. Je to velký problém a teprve na třetí či čtvrtý pokus se nám daří sehnat jeden dvacetilitrový kanystr s benzínem za cenu 5,5 Somu za litr. Přelijeme ho do PETek a tím máme své vybavení do hor kompletní.

Naši šoféři tu chtějí přenocovat. To se nám nelíbí a daří se nám je přesvědčit, abychom jeli dál a spali někde po cestě. Shánějí si tedy nějaké deky, aby mohli spát v autě, nakupují zásoby a se soumrakem pokračujeme dál. Štěpána průjem přešel, zato ho chytila Eva.

Čeká nás nejvyšší silniční sedlo někdejšího Sovětského svazu Akbajtal (4660m). Začíná sněžit, Evě je hrozně zle a my postupně nabíráme výšku. Asi 200 metrů před nejvyšší bodem je poslední strmá serpentina a tu se nám nedaří vyjet ani na jedničku. Musíme vystoupit abychom auto odlehčili. Abych si vyzkoušel, jak jsem na tom s výškou, běžím za autem a tlačím. Docela to jde, jsem zadýchaný, ale nijak nad míru. Docházíme do auta, v němž kromě šoféra zůstala jen Eva, nasedáme a jedem dolů. Evě je zle z průjmu i z výšky. Jen tiše sténá a vůbec nevypadá dobře. Jak klesáme, trochu se jí ulevuje. V autě vezeme zásobní kanystr s naftou, který trochu teče a všichni jsme jejími výpary přiotrávení. Nakonec šofér odbočuje k nějaké opuštěné vsi, my stavíme stany a řidiči nocují v autě. Spíme ve výšce 4090 metrů a všichni máme problémy to v noci udýchat.

12.7.2010

Jeden ze šoférů v noci mohutně zvracel, inu život v Dušanbe člověka na velké výšky nepřipraví...

Vyrážíme za úsvitu. Eva je úplně grogy, leží na sedačce a naříká.

Bez problémů strefujeme cestu směr Kudara a pokračujeme naším směrem. Eva začíná být mimo, i řidiči jsou z toho už nervózní. V devět hodin jsme na místě. Cesta samozřejmě sice pokračuje dál, naše auto ale neprojede. K řece Tanymas nám zbývá asi 5 kilometrů. Scházíme k říčce Kokdžar, stavíme stany a Eva se stěhuje ke mně. Má křeče. Sténá, vypadá velmi špatně.

Kolem poledne se Roman, Štěpán a Lenka vydávají na aklimatizační výlet na druhou stranu říčky a Ruda se vydává po cestě k Tanymasu. Já mám trochu horečku a nikam se mi nechce. Scházíme se zase večer. Protože se ale odpoledne zdvihla hladina řeky, trojice se přes vodu dostávala zpět docela těžko. Lenka se při brodění dokonce vykoupala a zlomila hůlku.

Evě je odpoledne trochu líp, do večera se to ale zase pronikavě zhoršuje. Na noc si bere dva endiarony – nezabírají.

13.7.2010

Ráno je Eva napůl mimo, má teplotu, úpí bolestí. Dostává jakési širokospektrální antibiotikum, které má zabírat i na průjmy. Je jí strašně zle a má strach, že tu zemře.

Já spal špatně, měl jsem asi trochu teplotu. Ráno mám taky průjem, ale není to nic strašného, nic mě nebolí a horečka je pryč. Začínám mít chuť k jídlu.

Včera jsme se s řidiči domluvili, že pro nás sem přijedou pátého srpna. Zdá se to brzy, ale vzhledem k tomu, co všechno se tu na cestách může stát, je to asi přiměřené... Dali jsme jim jako zálohu 50 dolarů a mou průkazku VZP. Já zas dostal jakýsi průkaz. Jenže taky vím, jak to v téhle zemi funguje s dodržováním slova... a proto jsem už dnes nervózní z toho, jak se budeme za měsíc dostávat zpátky. Nejbližší další auto jsme zahlédli u pastevců asi 80 km daleko.

S každým dnem, který tu musíme strávit, se nám vrchol vzdaluje. Už takhle jsme přišli o spoustu času tím, že jsme sem nepřijeli z Oše, ale museli jsme projet celým Tádžikistánem až z Dušanbe.

Dnes má průjem pro změnu Roman, večer se k němu přidává Lenka. Ruda si krizi odbyl už včera.

Já celé dopoledne proklimbám a po poledni se vydávám asi 450 metrů nad tábor. Chybí mi asi 150 metů na vrchol takového zubatého kopečku, je mi ale zima, a tak se dál neženu. Jako aklimatizace to pro dnešek stačí. Posedím v závětří, dopřeju si trochu splínu a jdu zase dolů.

Evě je líp, Roman se Štěpánem se šli podívat k Tanymasu, Ruda dneska zůstal v táboře.

Jsem zvědav, zda se zítra konečně budeme moc pohnout.

14.7.2010

Ráno Eva vypadá mnohem líp. Moc sil ale evidentně nemá. Stačí se na ni podívat, když se plouží na záchod. Silný průjem dostala i Lenka, Romana bolí v krku. Já mám sice pořád slabý průjem, fyzicky se ale cítím úplně v pořádku.

V sedm ráno si Eva dala další tabletu antibiotika a teď čekáme, zda bude později schopná přesunu aspoň těch 5km k Tanymasu. Batoh jí samozřejmě střídavě poneseme.

Kolem jedenácté konečně startujeme. Eva se moc dobře necítí, ale je schopná jít. My se postupně střídavě vracíme pro její bágl. Znamená to, že každý úsek někdo z nás musí absolvovat třikrát a tomu odpovídá i celková doba přesunu. Těch pět kilometrů nám trvá nakonec pět hodin...

U Tanymasu je to krásné. Je tu rakytníkový hájek, kde občas nocují pastevci, kolem tečou čisté říčky, pohled do doliny je úchvatný.

Stavíme stany, vaříme vydatnou večeři. Eva se cítí o dost lépe, zítra by snad mohla i vzít bágl...

Všem se nám myslím ulevilo, že jsme se konečně dokázali pohnout.

15.7.2010

Eva je mnohem lepší a půjde dnes s batohem.

Vyrážíme v devět. Batoh mám nestvůrně těžký a před námi je nesmírně rozlehlá a přes 20km dlouhá dolina řeky Tanymas.

Je to tu velkolepé. Všechno je obrovské a ještě větší... Neumím tu vůbec odhadnout vzdálenosti, všechno mnohonásobně podceňuji. Suťový kužel, který se zdál na dosah (tak na 20 minut chůze), nedosahujeme ani v poledne.

Hned na začátku nás čeká brodění řeky Kokdžar.Voda mi sahá po rozkrok, vlna, kterou před tělem tvoří proud až téměř k pasu, a je pěkně ledová. Jen o pár desítek metrů dál je ještě jeden bezejmenný přítok Tanymasu a pak už se můžeme zase obléknout.

Postupujeme poměrně pomalu a u brodu přes řeku Kirčindžinglu (tj. 6,6 km od tábora) jsme až ve 13:50. Po dalších více než třech kilometrech je před námi řeka Jamandžingla. Je prudká a kalná – ostatně je už pět hodin a řeky se rozvodňují. Štěpán i Lenka úspěšně přecházejí, já si ale vybírám smůlu a koupu se. Naštěstí jsem před definitivní ztrátou rovnováhy stihl udělat krok zpět, takže nepadám do nejprudšího proudu a dokážu se proto zase rychle postavit na nohy. Nemá smysl o něčem moc dumat, takže to vzápětí zkouším znovu a tentokrát už úspěšně. Nejvíc to odnesly skelety, které jsem měl za tkaničky pověšené kolem krku a které se naplnily vodou. Ostatní věci bez problémů do večera na větru uschnou, skelety budou snad suché ráno.

Je pět hodin, máme za sebou asi 10km a to je na první den myslím dobré. Eva statečně bojovala se slabostí po průjmu a všichni jsme celkem OK. U Jamandžingly není čistá voda, Roman se Štěpánem berou všechny láhve, brodí řeku zpět a vracejí se pár set metrů k poslednímu místu s čistou vodou. Když se vracejí, je voda v řece zase o trochu výš.

Večer děláme inventuru jídla. Ačkoli má každý z nás pocit, že toho má strašně moc, ukazuje se, že toho máme celkem přiměřeně.

Po dnešku jsem docela utahaný, ale jsem rád, že jsme se konečně vydali na cestu. Zdravotní stav skupiny není zrovna ideální – Roman se Štěpánem mají průjem, já dost ošklivý kašel, jako by se mi vracelo to, co jsem tak usilovně léčil doma před odjezdem. Eva je po průjmu hodně slabá.

16.7.2010

Vstáváme po šesté a v devět jsme zase na cestě. Víme, že po cca 1800 metrech má přijít místo, od kterého loni Rusové nebyli schopni pokračovat po dně doliny kvůli Tanymasu a museli pracně vystoupat asi 400 výškových metrů a kritický úsek obcházet. Nás voda zastavuje už asi po půl kilometru. Řeka se tu těsně přimyká ke strmému břehu a je hluboká a prudká. Těsně nad řekou jsou skály a nedá se tudy jít. Vracíme se asi 200 metrů a po vzoru Rusů začínáme stoupat strmým úbočím. Je jasné, že to bude hodně perný úkol. Navíc je možné, že díky tomu. že stoupáme jinudy, nás nahoře může čekat při traverzu nějaké nepříjemné překvapení... Když vydupeme asi 80 výškových metrů, získáme větší přehled o tom, jak se dolinou vine řeka. Zdá se, že prakticky přímo proti místu, kde jsme nocovali, se Tanymas rozlévá do několika ramen a navíc teče méně prudce. Snad by se tam dal přebrodit. Druhý břeh se zdá být bez významných přítoků a další cesta by tak mohla být relativně snadná... Sestupujeme tedy zase dolů a jdeme k řece.< /p>

Brodění nebylo zrovna snadné, ale někdy kolem poledne všichni stojíme na druhém břehu. Prsty na nohou v ledové vodě ztratily cit a teď na teplém písku bolestivě rozmrzají.

Po poledni vyrážíme dál. Začíná se nám otevírat výhled na dolní konec našeho dalšího cíle – ledovce Grumm-Gržimajlo, a to je slušná motivace, je jasné, že se konec doliny blíží. Asi 3km od čela ledovce se Tanymas přimyká pro změnu k pravému boku doliny, musíme proto vylézt roklí na práh asi 20m nad řekou a pokračovat tudy.

Ruda se dnes necítil úplně dobře, zdá se být svým batohem přetížený. Velkou část cesty šel sám hodně vzadu. Zítra uděláme nějakou změnu v rozdělení bagáže. Jednou tam dokonce někde mimo náš dohled upadl a zlomil hůlku a druhou ohnul. Večer si pak stěžoval, že se mu chce zvracet – prý je to tím, že se při pádu praštil do hlavy a má tedy asi slabý otřes mozku. Snad to zítra bude lepší, hlavně že si nic (tedy kromě té hůlky) nezlomil...

Tábor stavíme kolem půl šesté. Vzdušnou čarou jsme se dnes posunuli o 8 km. To se může zdát málo, ale s našimi batohy, po změnách plánu a několika návratech a po namáhavém brodění toho máme všichni tak akorát dost.

K ledovci už nám moc nezbývá, snad se na něj už zítra dostaneme...

17.7.2010

Nedával jsem dneska budíček a proto jsme dneska vstávali až o půl osmé. Zdá se, že kromě mne tu není nikdo schopný ráno včas vstát.

Po snídani Ruda svolal schůzku. Roman se Štěpánem mají totiž méně jídla, než jsme se před odjezdem domluvili. Ruda se domnívá, že proto máme jako skupina málo jídla a že nám hrozí hlad a ohrožuje to úspěch celé akce. Ušly mu ale výsledky včerejší inventury, podle které máme jídla dost. Je to asi dáno i tím, že kvůli času na dopravu nakonec strávíme v horách méně času, než se původně předpokládalo. Někdo (pravděpodobně i já) vzal naopak jídla o něco víc... Schůzka byla napjatá a plná emocí. Ruda má pocit, že kluci nesplnily dohodu a kluci zase, že Ruda dramatizuje. Fakt je, že jídla máme dost a to se mi v tomhle okamžiku zdá podstatné. Kluci dostali na nošení od Rudy nějaký benzín, což Ruda uznal jako přiměřenou satisfakci a s tím jsme se zase rozešli ke svému balení.

Vyrážíme v hrozném vedru až v půl jedenácté. Asi v poledne stojíme pod horami suti, které tu pokrývají konec ledovce. Zakládáme malé depo a necháváme tu jednu denní dávku jídla, lehké boty a nějaké oblečení.

Vyrážíme po suti nahoru. Je to vyčerpávající postup. Volíme zářez mezi samotným tělem ledovce a hlinitým svahem, kudy se nám daří pomalu postupovat. Ledovec po pravé ruce vypadá hodně rozlámaný, Přesto se na něj pokoušíme vystoupit. Rychle se ale vracíme, je jednodušší se brodit bahnem morén, než kličkovat mezi tisícem trhlin. Ještě z ledovce si alespoň vyhlédneme travnatou lávku, která by nám snad mohla usnadnit postup. Lávka končí a my musíme vylézt asi 20m strmou roklí na travnatý svah. V dálce vidíme jakýsi potok a rozhodujeme se k němu dojít na nocleh. Jenže v travnaté stráni jsou hluboká koryta potoků a ta nás nutí stále stoupat. Poslední potok vyhloubil strž hlubokou snad 30 metrů. Je naprosto nepřekonatelná a my proto musíme nejprve vystoupit až do výšky 3900 metrů, kde se konečně dá přejít. Jsme tu po šesté hodině a máme toho dost. Naštěstí je tu malá moréna a na ní relativně rovné místo. Nedaleko navíc teče čůrek čisté vody. Kluci řeší nedostatek místa tím, že budou spát venku, Ruda si nedaleko našel místo pro svůj žďárák a Eva s Lenkou budou spát v mém stanu.

18.7.2010

Vstáváme v půl sedmé a vyrážíme až v deset. Ruda má průjem. Nejprve traverzujeme stráně a pak sestupujeme dolů. Tady se na ledovec nedá nastoupit, proto musíme zase nahoru po travnatých svazích a obcházet tudy srázy u ledovce. Je to pěkná dřina, pořád nahoru a dolů, k tomu vedro. Roman je někde vpředu, nevíme kde, Ruda vzadu, taky nevíme kde. To se už nesmí opakovat. Jako zázrakem se v tom chaosu morén kolem druhé všichni zase setkáváme. Nedaleko místa, kde jsme se sešli, jsou zbytky něčeho jako lovecká chata, Docela nás to na tomhle místě překvapilo... Snad sem za „Sojuzu“ vozili bafuňáře vrtulníkem, aby si zastříleli na kozorohy...? Každopádně už to tu už hodně dlouho nikdo nepoužil, střecha je dávno pryč a stěny se taky pomalu mění v rozvaliny.

Ledovec se tady prudce stáčí a je nutné na něj konečně nastoupit. Musíme asi 25 metrů slézt strmým a nebezpečným suťovým žlabem a vzápětí jiným žlabem stejnou výškou zase vylézt nahoru. Pak už je možné nastoupit na sutí pokrytý okraj ledovce a mezi trhlinami projít na čistý led, který tu připomíná zmrzlé rozbouřené moře s desetimetrovými vlnami. Chodíme pořád nahoru a dolů.

Kolem páté stavíme náš první ledový tábor.

19.7.2010

Vycházíme před desátou a poté, co jsme přešli několik ledových vln, nacházíme na ledovci hladký pás, kterým můžeme rychle a celkem pohodlně pokračovat nahoru. Jdeme vždycky asi 45 minut a pak dlouho odpočíváme. Ruda pookřál a drží se vpředu. Postupně ale zpomaluje a propadá se na konec skupiny. Kolem třetí náhle nečekaně a v lehkém terénu padá! Podle toho, co nám pak líčil o svých pocitech před pádem, měl zcela evidentně hypoglykémii. Jak se ukazuje, vzal si s sebou hrozně málo sladkostí. Představoval si asi, že bude schopen celý den šlapat jen na sladkou snídani... Proto asi taky tolik řešil to jídlo, měl pocit, že snídaně budou malé... Osobně si myslím, že fungovat v horách celý den bez sladkostí jen z toho, co jsem měl k snídani, je nemožné a že Ruda udělal velkou hloupost.

Včera jsem si počítal svoje sušenky a vychází mi to tak, že mohu jíst dvě denně. Pokud chci, aby Ruda fungoval, nemám na vybranou a budu mu muset nějaké dát. O to víc mě teď štvou jeho včerejší řeči o tom, jak nedostatek jídla ohrožuje zdar expedice – dnes ho tedy ohrožuje pro změnu on...

Roman je rozladěný a navrhuje, že zítra se Štěpánem půjdou napřed až pod kopec (16km a 1000 metrů převýšení), aby se dobře aklimatizovali. Nechají tam prý věci a vrátí se nám pomoct. To se mi hrubě nelíbí, i když chápu, že jsou rozčarovaní z toho, jak nám to tu funguje. Ani mně není úplně jasné, jak je možné, že Ruda nepozná, že je před kolapsem.

Večer mohutně vaříme, myslím, že tak jako dneska jsem se v horách ještě neměl. Místo, kde jsme postavili C7, je velkolepé. Jsme ve výšce asi 4500 metrů.

Jakmile zapadlo slunce, prudce se ochlazuje a když jdeme o půl desáté spát, je jistě mezi pěti a deseti pod nulou.

20.7.2010

Budíček vyhlašuji ve čtvrt na sedm. Slunce na tábor ještě nesvítí, je kosa. Nedaří se mi zapálit vařič, snídani proto vaříme na Rudově vařiči. Já zatím zkouším, zda nepomůže výměna trysky.

Po deváté vyrážíme. Ledovec je tu velmi plochý a pokrytý jemnými voštinami. Snadno se dá probořit do vody, která je pod nimi a přes noc mrazu navzdory nezmrzla. I tak celkem slušně postupujeme a blížíme se ke druhé zatáčce ledovce.

Dostáváme se do oblasti s mnoha trhlinami a poprvé se navazujeme. Na laně pokračujeme až do C8. Původně jsme chtěli pokračovat ještě dál, ale dostali jsme se mezi ohromné trhliny, takže jsme se rozhodli počkat na ráno, kdy bude ledovec pevnější.

Stany máme mezi dvěma širokými trhlinami, na záchod se nesmí dál než čtyři metry daleko.

Kolem sedmé jdeme spát, v osm se přižene vánice.

21.7.2010

Dnes se událo několik věcí, které mě naštvaly, a tak píšu tenhle text trochu podrážděný...

Ráno jsme chtěli brzy vstát a bez snídaně co nejrychleji vyrazit, dokud je povrch ledovce zmrzlý. První se asi probudil Roman. Místo aby vstal, vzbudil lidi a šel balit, jen ze spacáku vykřikl něco jako jestli by se nemělo vstávat a chrněl dál. Inu, proč se hrnout ven jako první, když to jako vždycky udělá Tomáš, že?

Vyrážíme kolem sedmé, po tvrdém ledovci to jde docela hezky. Před polednem stavíme a vaříme polévku a čaj. Eva vypadá unavená a je jí zima.

Odpoledne je povrch ledovce měkký a postupujeme pomalu. Přesto se mi zdá, že bychom mohli už dnes dojít na místo předpokládaného BC v kotli pod Pikem revoluce.

Ve dvě je všechno jinak. Eva se náhle zastaví a končí. Je úplně na dně. Nemáme na vybranou, Eva se už nehne, Stavíme stany, Eva leze do spacáku a my vaříme čaj. Eva leží, má třesavku, něco málo pije ale skoro nejí. Během cesty jí prý dost bolela hlava, to jí aspoň teď přešlo. Podruhé tu máme případ, že někdo neumí odhadnout svoje síly a tak dlouho tvrdí, že je úplně OK, až najednou není OK ani trochu. Taková situace v horách znamená často průser na krku a proto se mi takové chování zdá nezodpovědné. Navíc mi později ve stanu Eva říká, že její problém je hlavně psychický, protože není zvyklá na to, že by jí něco nefungovalo na 100%. Jinak řečeno, máme tu navíc problém zraněného ega. K tomu už nemám co dodat, budeme tu muset zkrátka ještě řešit i něčí komplexy...

Večer se tu hodně ochladilo. Překvapilo mě, jak to všichni řeší a že s tím mají problém, nevím, co v horách čekali...

Doufám, že jsem trochu nespravedlivý a má podrážděnost snad pramení hlavně z výšky a únavy. Věřme, že zítra bude lépe.

Bude-li Eva zítra OK, dostaneme ji snad do BC a tam stráví zbytek času do sestupu. Pokud se zhorší, bude muset dolů – a někdo s ní, k tomu stan a vařič...

22.7.2010

Vstávám v šest a dávám budíček. Ruda taky vstává, zato Roman se Štěpánem se k tomu moc nemají. Evě se vstávat vůbec nechce a smlouvá o minutky jako malé dítě. Přiznávám, že role toho, který vždycky vstává první a tahá ostatní ze spacáků mě už vůbec nebaví, jsem proto možná trochu nepříjemný.

Vycházíme v osm. Evě jsem vzal z batohu pár věcí, ostatní se taky podílejí a její batoh je opravdu docela lehký. Zato já mám najednou pocit, že toho mám na hřbetě nějak moc.

Nejprve jdu první na laně já, později ve snahu mi začínají docházet síly, sníh se lepí na mačky. Střídá mě Lenka. Je to hrozně úmorné, slunce praží přes takový opar, nezafouká ani vánek a je strašné vedro. Později střídá Lenku Štěpán. Jsme už asi ve výšce 5500 metrů a Ruda se docela motá.

Kolem poledne mám pocit, že mě brzy opustí síly. Ne snad kvůli výšce, ale ten bágl je prostě už moc. Vyhlašuji pauzu na vaření oběda a pak si lehám na batoh a spím. Štěpán s Lenkou obětavě vaří pro všechny polévku a čaj.

Já se pak už zase dokážu sebrat a docházíme do cíle – kotle mezi Pikem revoluce a Pikem Grina, kde stavíme svůj desátý tábor a zároveň něco jako BC.

Jsme ve výšce 5626 metrů a všichni toho máme plné zuby. S Evou a Lenkou ve stanu od čtyř do půl deváté vaříme – 3 x čaj, 2 x polévka, bramborová kaše, pití na noc.

Eva se necítí nijak zvlášť, ale snad by to mohla zvládnout. Kluci si stěžují na bolest hlavy a Ruda spí. Já a Lenka jsme celkem v pohodě.

Večer venku fantastický pohled na hory osvětlené měsícem.

Jsem rád, že jsme sem došli, bylo to hodně náročné...

23.7.2010

Ráno poprvé nevstáváme brzy.

V noci byl slušný vítr a napadlo i trochu sněhu, ráno ale svítí slunce. Dvě hodiny se marně pokouším zapálit vařič, který včera bez problému hořel přes čtyři hodiny…

Eva vypadá špatně a právě, když začínáme vymýšlet taktiku na kopec, vyzvrací polévku a prohlásí, že musí sestoupit. Ruda se okamžitě hlásí, že půjde s ní. To je od něj hezké, ulevilo se mi, že nemusíme řešit, kdo se toho ujme. Roman ještě navrhuje, že oba na sestupu doprovodíme přes pásmo trhlin, odkud už to pak bezpečně zvládnou sami. My se pak nalehko vrátíme.

Vycházíme asi v poledne a ve tři jsme s Romanem zpět. V té době zase fičí prudký vítr a dá se být jen ve stanu. Kvůli výšce jsem dneska spal jen povrchně, takže to teď dospávám.

Když Ruda s Evou odešli, zbyl naší skupině jen jeden funkční vařič. Nemůžeme se tedy rozdělit a to významně omezuje naše možnosti na kopci.

Navečer se všichni slézáme u kluků ve stanu a vaříme večeři, Na jednom vařič to pro čtyři lidi trvá dlouho, nemáme ale na vybranou.

V osm hodin se pokoušíme o radiové spojení s Rudou. Jsme úspěšní jen částečně, pochopili jsme nicméně, že Evě je lépe.

24.7.2010

Celou noc byla vichřice a pokračovala i ráno. Pomalu balíme, bereme si oba stany a jídlo na tři noci. Zbytek necháme tady. V poledne stojíme pod nástupem do stěny, vedoucí do Sedla vertikál. Tady je závětří.

Nejprve se stoupá firnovou strání. Jde to pomalu, ale bez potíží. Pak se musí přelézt trhlina. To je horší, dva cepíny má jen Roman a musíme si jeden půjčovat. Lenku přelez dost demoralizuje.

Následuje další (strmější) firn a nakonec skály, do kterých nastupuji jako první. Daří se mi to přelézt a nahoře dělám štand za přimrzlý skalní blok. Je tu zima a pěkně fičí. Za chvíli jsou všichni u mne. Lence je zima a má toho dost. Já se cítím jakž-takž.

Mysleli jsme, že jsme vybrali dobré místo, protože nad námi není převěj. To je sice pravda, do sedla ale zbývá asi 15 výškových metrů čirého tvrdého ledu. První část leze Roman. Dává lano na fix a my to za ním lezeme s tibloky. Najednou toho mám dost. Mám pocit, že poslední čtyři metry ke šroubu, i když už jsou skoro po rovině, snad ani nedojdu. Jsem zpomalený, jeden tibloc mi uletí do doliny… Zbývá ještě asi 6 metrů, které natahuje Štěpán a pak už stavíme stany. Jsme v Sedle vertikál!

Půl hodiny ležím ve spacáku a dávám se dohromady. Mám toho dost. Pak se mi uleví a začínám zase normálně fungovat. Jsem rád, že to jde…

V osm máme dobré spojení s Rudou a Evou. Eva je prý v pořádku a zítra se oba pokusí vyjít zpět do BC.

25.7.2010

Ráno je Štěpánovi zle a Roman taky nic moc. Celé dopoledne probíráme různé varianty a nakonec se rozhodujeme pro sestup celé čtveřice.

Před polednem máme další relaci s Rudou. Nevystupují, naopak – sestupují! Evě se prý hodně přitížilo, má snad zánět průdušek… Tím je náš sestup potvrzen, druhý vařič totiž nefunguje a třetí mají Ruda s Evou.

Sestupujeme po druhé straně kotle strmým firnovým svahem a v půl čtvrté zase stavíme stany v BC a rušíme depozit.

Večerní spojení s Rudou se nedaří, stojí nám v cestě zlom ledovce. My se zítra rozhodneme, co dál. Já své aktivity každopádně musím trochu ztlumit, bolí mě břicho. Buď jsem si při tom včerejším vypětí natáhl nějaký svalový snopec, nebo jsem si přivodil kýlu…

26.7.2010

Ráno dlouho vyspáváme než slunce prohřeje a vysuší stan. Pomalu snídáme a balíme. Ve dvanáct se daří spojení s Rudou, jsou prý někde u zatáčky ledovce. My za nimi vyrážíme někdy ve čtvrt na dvě. Definitivně se tak vzdáváme možnosti výstupu na Pik revoluce. Roman má poznámky na téma, jak je pitomé odejít a nedat ani jeden pokus o vrchol – ale sám evidentně nemá dost morálu, aby jasně řekl „jdu, pojďte se mnou“ nebo něco podobného. Trochu mě to štve, připadá mi to neloajální, navíc při tom jaksi „zapomíná“, že máme jen jeden vařič a můžeme nahoru buď všichni, nebo nikdo. Že by Roman uměl nějaký vařič vyčarovat? Štěpánovi ani po sestupu není nejlíp.

Sám mám z výsledku naší expedice dost mizernou náladu na to, aby mi ji nemusely ještě zhoršovat takové kecy…

Asi po dvou hodinách sestupu chtějí kluci zastanovat, že si tu zítra vylezou na nějaký kopec. Pro mě expedice skončila a bojím se teď hlavně brodů, které nás zase čekají dole v dolině Tanymasu, takže mě takové náhražkové cíle moc neberou. Kluci se nakonec rozhodují jít dál a společně pokračujeme až téměř k zatáčce ledovce do výšky 4900 metrů. Tady se zastavujeme, po pravici máme kopec, který si na zítra kluci vyhlédli. Ruda s Evou jsou asi 4 kilometry před námi. Spojíme se s nimi v devět ráno a dohodneme se, zda za nimi s Lenkou půjdeme, nebo zda zítra zůstaneme tady.

27.7.2010

Vstáváme pomalu a pozdě, čekáme až nám slunce prohřeje stan. Když kolem jedenácté začínáme s Lenkou balit, rozhodují se Roman se Štěpánem, že půjdou dolů s námi.

Procházíme oblastí trhlin v zatáčce ledovce a naposledy se můžeme ohlédnout na naši horu. Je skrytá v mracích.

Asi kilometr před Rudovým stanem se kluci odpojují. Zůstanou tu na noc a zítra si vylezou nějaký kopec.

Já s Evou docházíme k Rudovu stanu, kde už se balí. Eva příšerně kašle a fyzicky je na tom bídně. Do půl šesté se ale stihneme posunout aspoň o 2,5 km a 100 výškových metrů níž. Ledovec je tu pokrytý voštinovými strukturami a špatně se po něm chodí, není ale už aspoň nutné se navazovat.

Dáváme se dobrou večeři, daří se spojení s kluky a jdeme spát. Před spaním rozečítám Motýlka, už včera jsem načal Durrela.

28.7.2010

Ráno je mlha a padá mokrý sníh. Nechce se nám ven, a tak začínáme vařit až před devátou. Lence se vůbec nechce ze stanu, je z toho ponurého počasí v nějaké depresi, či co. Před dvanáctou vyrážíme. V poledne máme spojení s klukama, kvůli počasí lezení odvolali a jdou za námi. Postupujeme pomalu ale celkem pravidelně a kluci nás postupně docházejí. Lenka má potíže s bolavou nohou, kluci jí berou něco z báglu a společně klesáme po ledovci. Sněžení pomalu přechází v déšť.

Docházíme až tam, kde jsme před deseti dny na ledovec nastupovali. Není snadné se tu mezi horami sutě zorientovat, ale nakonec se nám okrajový pás ledovce daří přejít a stojíme opět na pevné zemi. Daří se nám dojít až na místo rozpadlé lovecké boudy (nebo co to je), kde se rozhodujeme nocovat. Jsme všichni utahaní, Lenku bolí noha a Evin kašel zní strašidelně, jsme ale rádi, že zase jedou budeme spát na zemi a ne na ledě.

Pro vodu se Štěpán musí spouštět po laně k ledovci, jinak je to tu ale moc hezké. Zakládám tu cache „Grumm-Grzimajlo Glacier“, snad mi ji rewiever schválí… [poznámka z domova – schválil].

29.7.2010

I ráno prší. Nikomu se nikam nechce, takže poleháváme ve stanech. Kolem desáté se domlouváme, že dnes přece jen zase popojdeme a já vyhlašuji odchod na 13:00. Všichni jsou unavení a podráždění, propukají drobné konflikty. V půl jedné se prudce rozprší. Jako první ze svého stanu leze Ruda a ostentativně se diví, že se ještě nikdo nedal do balení. Nakonec právě jemu trvá balení nejdéle a musíme na něj čekat s odchodem až do 13:20.

Pro mě to dnes není dobrý den, jde se mi mizerně. Přesto celkem v pohodě míjíme náš kemp „orlí hnízdo“ a sestupujeme do chaosu morén na okraji ledovce. Hodně vyčerpaný je především Štěpán, taky ale obě holky. Postup bahnem a po vratkých kamenech je vyčerpávající, Lenka i Eva několikrát padají a vztekají se.

Kolem šesté jsme u depa.

Mám konflikt se Lenkou, která odmítá pochopit, že chladné počasí minulých dnů asi bude končit a spolu s postupujícím létem to bude znamenat růst hladiny Tanymasu a špatné brody. Lenka má dojem, že tím, že máme díky rychlému sestupu po ledovci víc času, máme i velkou šanci se zpět přes Tanymas dostat. To, že v tomto případě je čas proti nám, odmítá pochopit. Opakuje, že do odjezdu máme ještě hodně dní… Zbývá tedy jen, aby to nějak vysvětlila i řece Tanymas. Já tu každopádně nemíním být psychologem nevyzrálých děvčat, takže nemám valné porozumění pro psychologické pozadí sporu a prostě jen věcně argumentuji a čekám (marně) na racionální protiargumenty. Takhle se ale se ženami nediskutuje, takže se Lenka odebírá trucovat. Snad bude lepší jezdit propříště do hor jen s muži.

30.7.2010

Vstáváme před šestou a kolem osmé vyrážíme.

Jsem trochu nervózní, protože po chladných dnech se dneska dělá zase hezky, bude tedy teplo a hodně vody v řekách. A my dneska chceme přebrodit Tanymas!

K brodu je to 10 kilometrů a trvá nám to do dvanácti hodin. Je to úmorná cesta a Lenka nám na každé zastávce hlásí, jak jí to nebaví. Dobře, že to víme. Kolem poledne jsme u našeho brodu, nedaleko ústí řeky Jamandžingla. Vody je ještě přiměřeně a daří se nám přejít všechna ramena řeky. Pro batohy holek se přes vodu nejprve vracejí Roman se Štěpánem, pak já s Rudou. Řeka je prudká a ramena jsou úplně jinak, než když jsme šli opačným směrem. V nejhlubším místě jsem si namočil břicho, jinde je voda jen po kolena, teče ale zase tak prudce, že vlna před nohama se vzdouvá až nad půlku stehen.

V jednu hodinu jsme na našem osvědčeném tábořišti u řeky Jamandžingla, stavíme stany a začíná volný půlden. Za těch pár dní, co jsme tu nebyli, se v suťovém kuželu Jamandžingly objevilo nové, cca 1,2 metru hluboké koryto. Všechno je tu prostě neustále v pohybu.

Čtu, fotím kytičky a pokouším se Freesolem spravit napůl rozpadlé maratonky, kterým urputný boj s proudem divokého Tanymasu moc nesvědčí.

31.7.2010

Ráno je krásně a slunce praží. Vyrážíme kolem desáté.

Hned u tábora snadno brodíme Jamandžinglu, ve které jsem se posledně trochu vykoupal. To ovšem bylo odpoledne a řeka vypadala úplně jinak. Asi po dvou stech metrech nás ale zastavuje jedno z ramen Tanymasu, které se těsně přimyká ke skalnatému srázu. Tohle tu minule nebylo! Nezbývá než ho přebrodit a po sto padesáti metrech se brodit zpět. Tam to jde, zpátky je to ale horší. Proud je tu prudký a docela hluboký, musí se jít dolů, zády k přitékající vodě. Cítím, jak mi ledová voda zmáčí zadek, stříká na boky a bere kameny zpod nohou. Lenka má jen jednu hůlku a chvilku má namále. Naštěstí ji Štěpán včas pomohl, v jednom okamžiku to ale vypadalo docela napínavě.

Poslední dochází k brodu Eva. Stojí na druhém břehu a má nějaký problém – vzteká se a tříská hůlkami o zem. Rozhazuje rukama – nevíme, co se děje. Pak se vydá přímo do toho nejprudšího proudu, jako by úplně vypnula mozek… Řveme na ni přes hluk vody a daří se nám ji včas zastavit. Roman a Štěpán se k ní přebrodí a pomohou jí na naši stranu. Tady se pak Eva rozčileně ptá, proč jsme tenhle úsek nejistili. Inu proto, že si neřekla. Místo třískání hůlkami by příště postačila troška verbální komunikace. Tak snad příště.

Dál to jde už docela dobře, jen to je dlouhé a úmorné.

Kirčindžingla se dá lehko přeskákat po kamenech.

Asi 2 kilometry před Kokdžarem objevuji nádhernou loučku mezi rakytníky, tady by bylo překrásné místo pro kemp.

Ve tři bez problémů brodíme Kokdžar (oproti Tanymasu je příjemně teplý). Je sice hluboký, nemá ale silný proud. Stojíme na našem druhém tábořišti - v rakytníkovém hájku.

Příliš se tu nezdržujeme a hlavně díky Romanově morálu pokračujeme už teď po cestě směrem na Kudaru. Do večera urazíme po celkem slušné cestě ještě asi 5 kilometrů. Do Kudary zbývá asi 30…

1.8.2010

Všichni máme lenoru, vyrážíme až kolem jedenácté. Ještě předtím jede kolem nás UAZ! Posádka je z Kudary. Cesta je prý nic-moc, ale UAZ projede.

Pochodujeme stylem 40-50 minut chůze a pak pauza, pokud možno u vody. Údolí Bartang je velkolepé, ale pochod úmorný. Držíme průměr chůze přes 4 km/hod, pauzy ho ovšem výrazně snižují. Eva má puchýře, které si zalepila pozdě, Lenka neustále trpí vším možným, všechno je podle ní špatně, názor na to, jak by to šlo udělat lépe ale nemá – je prý jí to jedno. Inu – její věc.

Pochodujeme do šesti hodin, vzdušnou čarou jsme se posunuli o 20,6 km a do Kudary by to už nemělo být daleko. Nohy mě pěkně bolí, záda jsou i pod těžkým báglem naštěstí OK. Pochoduji v maratónkách a i klenby chodidel to dobře snášejí – zaplaťbůh.

2.8.2010

V sedm nás budí halekání dětí, které jednou na oslících po cestě. My vyrážíme v půl desáté. Lenka nevypadá dobře, jde pomalu.

V jedenáct jsme v Kudaře. Daří se nám domluvit se šéfem zdejší radiostanice, že kamsi odešle náš vzkaz a telefonní číslo šoféra z Dušanbe, aby pro nás k Tanymasu nejezdil. Odesíláme to s takovým předstihem, že by to mělo být v pohodě. Ostatně i proto jsme se sem tak hnali. Vysílačkou to prý odešlou kamsi, kde je už telefonní pokrytí a odtamtud mu zavolají. Tak to snad klapne…

Sedíme v domě, pijeme čaj, každý jsme dostali misku vynikajícího jogurtu, zakusujeme lepjoškou. To bude sračka…

Lenka hlásí, že má zánět močových cest, posledně s tím prý musela do nemocnice. Pokud se jí to rozjede, bude prý úplně nepohyblivá. Nemáme na vybranou a domlouváme na zítra auto do Rušonu. Jakmile je to domluveno, zánět Lenku nejspíš přechází, protože jde s místním dětmi hrát volejbal. Popravdě řečeno, moc na ty její nemoci nevěřím a tohle mi nepřidalo. Aspoň je mi jasné, koho s sebou příště do hor nebrat. Každopádně v lékárničce na tohle máme vhodná antibiotika, takže je mezi sportováním s místními kluky může polykat, třeba jí to zlepší podání.

Procházím se po Kudaře, fotím ves, děti, okolní hory. Lenka hraje volejbal, je úžasné, jak rychle jí nemoc přešla, stačilo domluvit odjezd z hor a je to OK.

Zbývá nám deset dnů do odletu a my zítra jedeme z hor. Lenka je rozhodnutá si v Dušanbe přebukovat letenku a letět domů dřív. Takže místo abychom byli nějak aktivní, trčíme v Kudaře a zítra odjíždíme. Jsem nasraný a nemíním to zastírat. Po těch Lenčiných hereckých etudách budu teď mizérii pro změnu předvádět já.

Postavili jsme stany před domem s radiostanicí, nechceme tu místní obtěžovat víc, než je nutné. Na večeři jsme ale dostali pozvání do domu – míchaná vajíčka, lepjoška s vynikajícím máslem zvláštní chuti (snad kozím), k tomu litry čaje. Všichni při tom kolektivně sledujeme TV s nějakým ruským programem.

V noci je dokonalá tma a nádherná Mléčná dráha.

Odpoledne při procházce jsem byl doma u místního zootechnika, co se rozpadl kolchoz, musí se živit všelijak. Nafotil jsem mu rodinu a zapsal si adresu, fotky pošlu.

Odpoledne jsem si dovolil jednu mírně ironickou větičku na téma Lenčina zázračného uzdravení – za to jsem si pak vyslechl sáhodlouhý proslov, kde jsem se dozvěděl, co všechno jsem tou větou chtěl vyjádřit a co si vlastně doopravdy myslím. Bohužel si to už dost přesně nedokážu vybavit, bylo by zajímavé to zapsat. Konečně mě někdo rozebral.

3.8.2010

K snídani je teplé čerstvé mléko, lepjoška s máslem a čaj – vynikající! Panu domácímu dávám 50 Somů za pomoc a krmi.

V půl osmé jedeme. Cesta dolinou Bartang se vine podél řeky – někdy těsně u hladiny, jindy závratně vysoko. Na několika místech je zaplavená a musí se projíždět poměrně hlubokou vodou, silnici v takových místech jen tušíme. Přes řeku jsou místy lanové mosty, kvůli vysoké vodě mají ale často sundané dřevěné rošty a visí tu tak jen dvojice ocelových lan. Jeden most už je nejnižší částí oblouku v divoce se řítící vodě – voda vysoko vystřikuje, lana prudce kmitají…

Stavíme a za 10 Somů kupujeme každý dvě misky vynikající jogurtu, hrozně mi chutná.

Na jiném místě kupujeme 3 kila sušenek. O kousek dál nás zvou na čaj a nakonec dostáváme ještě meruňky a blumy a samozřejmě čaj a lepjošku. Především nám tu ale uvaří dobrotu z brambor. Jsou to vařené brambory osmažené s vajíčkem a zasypané čerstvou pažitkou. Je toho hodně a je to strašně dobré. Nic za to nechtějí, nedokážeme jim vnutit žádné peníze, tak aspoň slibuji poslat fotografie.

Se soumrakem jsme asi 7km před Rušonem v kišlaku Achdzov. Šofér nám ukazuje muže, u kterého prý můžeme přespat – v Rušonu údajně není kde. Bereme to, půjdeme ale zítra na pár dnů ještě někam do hor, musíme přece nějak zabít čas do odletu. Platíme za dopravu a sedíme u večeře.

Lenka dosáhla svého, podařilo se jí dostat celou naši skupinu z hor do města, odkud se už jistě sama dokáže dostat do Dušanbe. Teď tu žhaví telefon do Čech a volá příteli, aby jí přebukoval letenku a pláče, že se jí stýská… Inu, špatně si zvolila cíl výletu, snad by měla příště raději než do Tádžikistánu jet na Kokořínsko. Pro mě z toho plynou dva závěry - když už na výlet ženu, tak jedině takovou, která už má něco za sebou. A za druhé – nenechat zmanipulovat celou skupinu jedním členem jen proto, že si ten neví rady sám se sebou. Jsem z toho otrávený…

Nic to nemění na tom, že náš hostitel je docela milý a večeře dobrá. Z jeho telefonu také volám šoférovi z Dušanbe a znovu odvolávám naši domluvu na odvoz. Už včera měl dostat náš vzkaz z Kudary, ale jistota je jistota. Tvrdí, že jeho bratr je prý s autem už v Murgabu. Do toho mi ale nic není, že tam je s takovým předstihem, to je fakt jen jeho problém. Navíc mu nevěřím. Zítra prý ještě zavolá – tak uvidíme. Já mám každopádně svědomí klidné, ozvali jsme se včas.

4.8.2010

Lenka ráno vdychá a pláče. Ukazuje se, že prý neumí anglicky! To mě v dnešní době dost překvapuje, natož u gymnaziální učitelky, která navíc cestovala po Indii. Je strašně nervózní, celá se klepe. Píšu jí do sešitku pár ruských frází, víc toho pro ni udělat nemůžu. To, že pojede do Dušanbe a odtud domů dřív než my ostatní, je přece její rozhodnutí. Přichází další krize – dneska už do Dušanbe nic nepojede. A pokud by jela zítra ráno, není vůbec jisté, že by chytila letadlo v pátek po půlnoci. Chvíli uvažuje, že by snad šla s námi do hor – včera ovšem kategoricky prohlašovala, že s tím zánětem rozhodně nikam jít nemůže. No, je to prostě složité a už mě moc nebaví to popisovat… My nakonec jdeme někam nahoru, Lenka tu zůstává a s pomocí našeho hostitele, který má taky namířeno do Dušanbe, bude svůj odlet dál řešit.

Ráno nás poctila návštěvou ještě jedna delegace. Jakýsi muž se nám představil jako správce národního parku a žádal od každého z nás 10 Somů za každý den, který jsme v parku strávili -tj. od Mugrabu po včerejšek. To je ovšem absurdní a taková částka je pro nás každopádně nezaplatitelná. Z toho, jak rychle začíná navrhovat kompromis (prý nám bude počítat jen sedm dní) získáváme dojem, že blufuje. Nakonec se mi ho daří odbýt tak, že si může zachovat tvář a my jsme z toho snad venku.

V poledne už stoupáme do stráně a ve čtyři jsme u staré salaše asi 800 metrů nad údolím. Máme tu i dva melouny. Je tu nádherný výhled, místo je moc hezké. Přišel si s námi popovídat ovčák z protějšího kopce, pozvání k jídlu ale odmítl.

Spím pod širákem.

5.8.2010

Volný den. Vlastně první celý volný den na expedici. Čtu 1984, pospávám, střídavě uzobávám poslední zbytky křížal a sladkostí. Slunce praží, spálil jsem si nárty.

6.8.2010

Druhý volný den. Eva od rána sténá ve stanu, zase má průjem. Prý je ale slabší než ten, co měla na začátku expedice. Doufejme.

Peru v potoce, koupu se, fotím kytky, dočítám 1984.

Večer jsou hezké červánky.

7.8.2010

Ospalé ráno. Kolem poledne sestupujeme dolů. Vracíme se do domu, kde nás čeká vydatná a chutná večeře – vařené brambory opečené s vajíčkem, zelenou cibulkou a koprem. Jsem strašně přejedený a do půlnoci nemůžu spát, jak mě tlačí žaludek.

Hladina řeky Bartang ještě stoupla a silnice dolinou prý je už třetí den zavřená! Projeli jsme tedy na poslední chvíli.

8.8.2010

V šest hodin jedeme. Trochu jsme se porafali o ceně, podle nás by neměla překročit 200 Somů. Nakonec platíme každý 240 Somů… Cesta nejprve docela ubíhá a my se zájmem pozorujeme obrovské vlny na řece, v níž voda za ten měsíc stoupla nejméně o další metr. Teď se s šíleným řevem řítí dolinou a vlny mají snad šest metrů. Je to ďábelské a i místní se na to chodí koukat, tolik vody prý nikdo nepamatuje.

Po cestě ještě nabíráme dvě ženy. Vracejí se z oslavy narození děcka od nějakého svého příbuzného – nabízejí nám sladkosti z výslužky.

Rozvodněná řeka na několika místech zaplavuje i hlavní tah, po kterém jedeme. Voda je opravdu hodně vysoko a máme z toho strach. Silnice není vidět a hladina nad ní plynule přechází do divoké řeky, asi by bylo snadné zmizet tam i s celým autem. Osobáky nemají šanci, zaplaví jim to celý motor i se sáním. Řeší se to tak, že se zapřáhnou na lano za náklaďák. I náklaďáky mají místy vodu až nad nárazník. Jeden náklaďák míjíme napůl převrácený ve vodě – sjel ze silnice. Naštěstí si vybral takové místo a takovou stranu silnice, že se asi nikomu nic nestalo.

Náš Nissan Patrol naštěstí všechna tahle místa s trochou štěstí zvládá. V tom nejhlubším nám sice voda na moment přelila celou kapotu a motor začal chrchlat, ale projeli jsme i tudy.

Kolem půlnoci jsme v Dušanbe. Bereme dva taxíky a jedeme do hostelu, který má už od posledně vyzkoušený Ruda. Po drobném konfliktu kvůli ceně za dopravu si leháme na zahradě pod širák a spíme.

Ještě než jsme do Dušanbe dorazili, říkala naše spolucestující, že se z telefonu dozvěděla, že voda v řece stále stoupá a že tam někde sjelo do řeky auto plné cizinců, načež silnici uzavřeli. Tak to bylo zase o fous. Vyjet o den později, zůstali jsme někde po cestě viset. Nedovedu si představit, co způsobí zastavení provozu na téhle nejdůležitější silnici v zemi…

9.8.2010

Jdeme do města, na trh atd. Štěpán si kupuje nové kalhoty místo starých roztrhaných. Je tu vedro. Jíme dobroty.

Štěpán jako zaměstnanec ČSA má jiné přepravní podmínky a pokouší na středu zabukovat letenku. Má to sice zdarma, zato ale nemá jistotu, že poletí. A protože jsou prý všechny lety úplně plné, je z toho nervózní. Ani nepřemýšlíme, co by se stalo, kdyby nedokázal odletět do doby, než mu vyprší vízum.

10.8.2010

Jdeme do Parku pobědy a daří se nám najít obě zdejší cache. Beru odtud i TB. Dolů z kopce, na němž je park, jedeme lanovkou – po 1 Somu za každého.

Večer jdeme ještě s Evou obdivovat iluminaci parku Rudaki.

11.8.2010

Ráno mám trochu průjem a tak zůstávám až do odpoledne ve stanu na zahradě hostelu. Čtu, jím, spím. Ve čtyři jdeme do města. Dáváme si boršč a pak se nám daří nedaleko autobusového nádraží najít dům rodiny, u které jsme byli už před dvěma lety na návštěvě. Tehdy nás pozvali na oslavu obřízky. Pořídil jsem několik fotografií a ty jim dnes předávám. Na oplátku jsme dostali dobrou večeři.

12.8.2010

Evě není dobře, zůstává v hostelu, já s Romanem jdeme na suvenýry. Stavujeme se i na autobusovém nádraží, kde se (marně) snažím zjistit, zda Bekovi předali můj dopis.

13.8.2010

O půlnoci vyrážíme na letiště, odbavení je bez problémů. S mezipřistáním v Petrohradě a procházkou po městě (2 cache) bez potíží dorážíme do Prahy.